Jsem ten typ, co se nechá lehce zviklat reklamou. Nedávno jsem na internetu zahlédl báječnou věcičku. Trimovací hřeben se to jmenuje. Slouží k vyčesávání psů. A jak říkali v té reklamě, výsledný efekt je dech beroucí. Zaplatil jsem nekřesťanské peníze, které chtěli. A těšil se, jak si novou hračku s Bellou užijeme. Už když jsem nový prostředek vybalil z krabice, tušil jsem, že přijdou problémy. To zařízení vypadá, že se s ním dá spíš naporcovat krocan, než učesat pes. Ale co, zkusíme to.
Pokus dopadl dle očekávání. První jsem zkusil trimovat psovi břicho. Tam ale moc srsti není. Pes zakňučel, vyskočil a zdrhnul. Jakýkoliv další pokus o akci se setkal s odporem. Jakmile jsem vzal nástroj do ruky, pes utíkal pryč. No nic, tak jsme vyhodili pár stovek z okna, řekl jsem si smířlivě a odložil hřeben do skříně. Vzájemně se trápit nebudeme…
Druhý den si takhle přijdu z práce, vedro k padnutí, a pes si se mnou chce jít okamžitě hrát. Máš smůlu, kámo, říkám nahlas. Musím jít zalévat zahradu. Moji největší chloubu a radost. Dneska jsi prostě na druhém místě. Když vidím psův znechucený výraz, pronesu jízlivě: Jo, jo, smůla. Jednou není po tvém. Zkrátka 1:0 pro mě. Pes se mně zbytek dne vyhýbá obloukem.
Když se vracím domů druhý den, je vedro ještě větší. Pes mě vítá s nastraženýma ušima a provokativním pohledem. Něco jsem provedla, říkají její oči. A taky že jo! Jeden z mých okrasných stromků je vyrvaný ze země a demonstrativně roztahaný po celé zahradě. Těsně před tím, než pes uskočí před botou, kterou jsem po něm hodil, vidím v jeho výrazu jasné sdělení: Vyrovnáno na 1:1, srabe!
Jak chceš. Rozhoduji se vzít dějiny do vlastních rukou. Chceš válku, máš ji mít! S vědomím, že není potřeba používat nové zbraně, když staré dobře fungují, vytahuji trimovací hřeben. Pes přede mnou marně uskakuje, srst lítá po okolí, sousedé vylézají ze svých obydlí. Na konci bitvy můžu spokojeně konstatovat – ujal jsem se zpátky vedení. To ještě netuším, že jsem tímto svým útokem rozpoutal peklo. V noci mě budí horko. Asi nefunguje klimatizace, napadá mě. No jistě, že nefunguje! Pes podnikl výsadek do týlu nepřítele a překousla přívodní kabel. Dneska v noci ti bude teploučko, mrká na mě.
Ta nebohá němá tvář asi netuší, kdo ji živí. Tyhle pamlsky máš ráda? Mávám jí ráno demonstrativně před nosem pytlíkem s masovou pochoutkou a vyhazuji obsah do koše. Tak vyděšený pohled jsem naposledy viděl, když jsem omylem u rybníka doplaval na soukromou nuda pláž. Chvíli trvá, než přijde odpověď. Vlastně si na ni musím počkat celý den. V noci se pes vrací ke starým dobrým způsobům, jak mi ničit život a bez ustání štěká. Za chvíli z tebe nebude mít co létat! Řvu a honím psa s trimovacím kartáčem.
Střih. Tuto soutěž jsme po vzájemné dohodě ukončili o čtyři dny později. Je to takzvaný vynucený mír. Pes nemá žádnou srst a já se potřebuji konečně vyspat. Až nabereme síly, budeme pokračovat tam, kde jsme skončili. Toho bohdá nebude, ale majitel psa z boje utíkal…