Přiznám se, že od té doby, co jsem se stal spisovatelem, se můj život trochu změnil. I když se snažím dělat vše stejně jako dřív, pár povinností přibylo, na některé věci už pro změnu čas nezbývá. Mezi ty povinnosti, které má nová role přináší, patří cestování na akce nejrůznějšího druhu. Besedy, autorská čtení, propagační akce. Patří to k tomu, ale někdy je to náročné. Kdo má z mého nového životního režimu neskrývanou radost je Bella. Náš pes. Ona je totiž ten nejvíc společenský, a také nejzvědavější pes na světě!

Protože už ji dobře známe, občas této stránky její povahy v praxi využijeme. Příklad za všechny. Bella je tvrdohlavá a neposlušná. Nepřijde k vám na zavolání, ale pouze pokud se jí chce. Když ale opravdu chceme, aby rychle přiběhla, používáme jednoduchou fintu. Začneme si něco šeptat. Pes reaguje okamžitým úprkem pod naše nohy. Natahuje krk a přemýšlí, co máme tak tajného. Také neustále chodí za každým, kdo dělá něco v jejích očích zajímavého. Musí být prostě u toho! Minule jsem například nosil zimní pneumatiky do auta. Bylo po dešti, tráva kluzká, světla málo. V pantoflích jsem si musel dávat dobrý pozor, abych někde na zahradě neupadl. Těžší to bylo o to, že mně mezi nohama a pneumatikou neustále kličkoval pes, zkoumajíc co a kam nesu. Nakonec ji odehnal až můj pád na záda a guma koulející se k plotu.

Co náš pes miluje, jsou návštěvy. Když je u nás společnost, musí být prostě při tom. A nejlépe středem pozornosti. Leží pod stolem, co nejblíže centru dění a nedá se vyhodit ze dveří. Když pak hosté odejdou, mrzutě odchází na zahradu. Další věcí, která poutá její pozornost, je cestování. Bella miluje jízdu autem. Ví totiž, že když se někam jede, bude zábava. Noví lidé, nová místa, nové zážitky. Stačí vzít klíče od vozu do ruky a pes už štěká u vrátek. Nedá se odbýt, a tak jezdí všude s námi. I na mé knižní akce. Stejně tak to bylo nedávno, při cestě na besedu do Mladé Boleslavi.

Přiběhl jsem z práce, v časovém presu začal vše balit, když v tom mě napadlo, že bych měl dát psovi najíst. Vrátíme se až v noci, to by bez konzervy nevydržela. Naplnil jsem jí misku a šel si dát rychlou sprchu. Zatímco jsem se dával do gala, přijela z práce i moje žena. Viděla psa a napadlo jí, že by se měl před cestou do Boleslavi najíst. Když jsem vylezl ze sprchy, bylo pozdě zasáhnout. Bella dojídala poslední sousto druhé konzervy. Snad se cestou neposere, napadá mě.

Není čas na přemýšlení, sedáme do auta a vyrážíme. Jeď pomalu, Bella vypadá, že je jí špatně, dostávám instrukce. Vidíš kolik je hodin? Copak mám čas jet pomalu? Kroutím hlavou a přidávám plyn. Pes se sice tváří divně a má strnulý výraz, přesto jsem klidný. Bella v autě nikdy nezvracela. Na poslední pumpě před dálnicí na Boleslav se střídáme v řízení a pokračujeme. Jen co najedeme na autostrádu, tedy do míst, kde se nedá zastavit, pes hekne a pak se pozvrací. Obsah jejího žaludku teče po zadní sedačce, pes přelézá na druhou stranu a tiskne se k okénku, aby jí to náhodou neteklo na tlapičky.

Nemůžu se dozadu ani podívat, mám totiž na tyhle věci citlivý žaludek. Zastavit se nedá, a tak uháníme k nejbližší pumpě. V autě je neuvěřitelný smrad a mně se dělá opravdu, ale opravdu zle. Stahuji okénko a pokračuji v cestě s hlavou vystrčenou ven z auta. Pár řidičů, co nás předjíždí, nechápavě kroutí hlavou. Jeden si ťuká na čelo. Konečně benzinová pumpa! Stavíme. Eliška se sebezapřením uklízí auto, já opodál zvracím do křoví a pes si spokojeně lehá na travičku u vozu a vrtí ocasem. Vypadá, jakoby měla hlad.

I love my dog.