Když jsem před nějakou dobou skončil s trénováním volejbalu, jedna z věcí, která mě opravdu mrzela, byl fakt, že už nebudu jezdit na tradiční srpnové soustředění, na které jsem s parťákem Jirkou jezdil více než deset let. Umíte si (především muži) představit moji radost, když mně Jirka v květnu zavolal, jestli bych mu i letos nejel pomoct. A umíte si (především ženy) představit, s jakou odezvou se tento nápad setkal doma. Nakonec jsem přeci jen vyrazil, ale za trest jsem s sebou dostal psa. Na celý týden. Do péče. Bez možnosti ho vrátit, až to vzájemně přestaneme zvládat.
No nic, řekl jsem si. Překážky jsou od toho, aby se překonávaly. Sbalil jsem své věci, sbalil jsem tašku psovi a bez obav vyrazil. Nálada v autě byla dobrá, jen Jirka byl po našem příjezdu poněkud překvapen. Ty vole, sem psi nesmí, přivítal mě vyděšeně. To je daň za náš krásný týden, odvětil jsem nenuceně a šel se ubytovat. Psovi se náš pokoj moc líbil. Okamžitě zabral postel a odeslal mě tím spát na palandu. Připadal jsem si jako ve škole v přírodě. Vybalili jsme, zjistili, co všechno nám chybí. To, že jsem si nevzal půlku oblečení, mně přišlo jako větší problém, než že pes nemá granule a svůj oblíbený míč. Psovi to evidentně přišlo přesně naopak. K mé smůle místní krámek prodával psí žrádlo, ale žádné oblečení. Alespoň jeden z nás to přežije…
Pak už začal klasický režim soustředění. Pro Jirku snídaně – trénink – spánek – oběd – trénink – večeře – hospoda. Pro mě venčení – snídaně – zábava pro čokla – trénink – venčení – oběd – venčení – trénink – uklízení pokoje po psovi – krmení - venčení – hospoda. Nic moc vyhlídky, ale večer si to vynahradím, rozhodl jsem se. Přišel jsem na pokoj úplně zbitý (a to byl první den), oblékl jsem se a pokusil se vyrazit. Pes ale tušil moji zradu a rozhodl se, že půjde do hospody také. Marně jsem se ho snažil přibouchnout do dveří, zamknout na pokoji, utéct. Když se mně to konečně podařilo, začala bílá koule štěkat jako o život. Vzhledem k tomu, že byla na hotelu tajně, musel jsem povolit.
V hospodě prima, pes byl miláčkem publika, nutně musel sedět na lavici vedle Jirky, nechal se obdivovat od kolemjdoucích a jako bonus se několikrát zamotal vodítkem mezi mě, stůl, židle, Jirku a květináč. Nebyla to úplně taková zábava, jak jsme si představovali. Naštěstí jsme před sebou měli ještě šest večerů. Hned ten druhý, když jsem opět zcela zničen dorazil večer na pokoj, vyskočil pes z původně mojí postele a suverénně si stoupnul ke dveřím. Jako že jdeme na jedno. Fajn.
Podobně jsme to praktikovali i dál, jen náš denní režim poněkud chřadnul. Občas jsme zapomněli na venčení, ale nakonec jsme to vždycky dali. Poprvé jsem viděl psa úlevně čůrat dvě minuty v kuse. Od poloviny týdne jsem vynechával snídani, občas nezbyly síly ani na oběd. Naštěstí večer to jistil. To jsem se vždycky pěkně nadlábnul. Jednou, když jsem si dopřával řízek, na mě pes v hospodě divně, až nepřátelsky koukal. Přemýšlel jsem, co jí přelétlo přes nos a pak mně to došlo. Vždyť my jsme dneska zapomněli na krmení! Tak zpátky na barák a napravit to. Naštěstí s pitím jsme, na rozdíl od jídla, problémy neměli. Bella dostala čas od času napít piva, a tak bez problémů vydržela v hospodě i bez své misky na vodu. Jen cestou domů chodila trochu šejdrem.
Předposlední večer se pes konečně pohodlně uvelebil na své posteli a dal najevo, že dneska nikam nejde. Že bude na pokoji odpočívat. To bylo fajn. Dokud jsem se nevrátil. Koule v čase mé nepřítomnosti rozkousala dřevěný klínek do dveří, roztrhala prostěradlo, sežrala víčko od šampónu (ještě druhý den byla z jejího dechu cítit vůně Old Spice) a na závěr se sama obsloužila tím, že vytahala ze své tašky veškeré zbývající psí dobroty.
Nakonec jsem byl vlastně docela rád, když jsme v neděli odjížděli domů. Odpočinout si. Pes na závěr našeho pobytu nadšeně oběhl všechny účastníky, vrtěl ocasem a dával najevo, jak se mu obyt líbil. Tak zase za rok, objali jsme se s Jirkou. ALE BEZ TEBE, podívali jsme se oba současně na tu nevinnou bílou kouli.