Nejsem fatalista, ani nevěřím na posmrtný život, či reinkarnaci. Často mám dost velké starosti ukočírovat svůj pozemský život, natož abych měl čas přemýšlet o věcech mezi nebem a zemí. Občas se ale přesto zastavím, zasním a má fantazie začne pracovat na plné obrátky. V poslední době se to většinou děje při pohledu na našeho psa. Právě Bella je můj vzor, jak bych se jednou chtěl mít, kdyby něco nadpřirozeného, nadpozemského, skutečně existovalo. Vypadalo by to asi takhle…
Pohodlně bych si spal na zádech za gaučem, když v tom by někdo rozsvítil v kuchyni. Chvíli bych přemýšlel, proč se ti dvounozí tvorové plouží každý den po bytě už za tmy. Proč vlastně vstávají, když vypadají tak unavení? Proč nespí jako já, dokud se jim chce? A kam vlastně vůbec každé ráno chodí a co tam dělají? No nic, převalil bych se na bok a znovu usnul blaženým spánkem. Probudily by mě až sluneční paprsky. Kolik je hodin bych netušil. Proč by mě to jako mělo zajímat?
Protáhl bych se, napil a v kuchyni na zemi nalezl svoji kostičku, kterou mně tam dvounožci každé ráno nechávají. Barák by byl prázdný a jen můj. Dopoledne bych si užíval. Mohl bych vlézt na gauč, rozkousat pantofle, chodit si po bytě, kam by mě napadlo. Hodně bych spal. Věděl bych totiž, že odpoledne budu sílu potřebovat.
Pak by přijel dvounožec domů na oběd. Naházel by do sebe překotně něco studeného, ani by se u toho neposadil. Nechápu, jak může někdo takhle jíst. Jídlo je přece obřad a má na něj být čas. Poté by mě vyhodil na zahradu a zase by někam zmizel.
Venku bych se chvíli vyspal na sluníčku a pak bych se královsky bavil. Proháněl bych auta, co jezdí podél plotu, štěkal na ostatní pejsky, jakmile by šel někdo kolem, nechal bych se pořádně poškrábat přes plot. Až bych se toho nabažil, šel bych něco zničit. Okousat stromky, vykopat díru, rozplést plot, je to vlastně jedno. Hlavně že budou dvounožci nadávat, až se vrátí. No a hlavně bych hodně odpočíval. Čeká mě přeci dlouhá noc.
Pak by konečně přišli. Asi se jim tam, kam chodí, moc líbí. Přijdou totiž vždycky s dobrou náladou. Šišlají na mě, drbou mě a pokaždé mně dají nějakou dobrotu. Vrtím ocasem, štěkám, lísám se a oni se mohou zbláznit. Stejně jsou ti lidé primitivní stvoření. Stačí jim tak málo. Poté by mě dvounožci vzali na procházku. To by bylo prima. Protáhl bych je cestou přes křoviska, trní, bláto, louže. Je to vždycky hrozná zábava, jak jsou nešikovní. Pokaždé se někde ušpiní, nebo si alespoň roztrhnou bundu. No jo, lidé. Co bych od nich vlastně chtěl.
Po návratu by nastal čas jídla. Pěkně by mně naservírovali moji misku. Už jsem si je vycvičil, takže dostávám jen to, co mi chutná. Jakmile se spletou a koupí jiné granule, než mám rád, musím to pár dní vydržet a nežrat. Vždycky je nakonec donutím, aby mi dali to, co očekávám. Dvounožci se dají celkem dobře vycvičit. Po jídle bych se na chvíli natáhl a odpočinul si. Můj čas teprve přijde. Až si zapnou televizi.
Mám vyzkoušené, že nejraději si dvounožci hrají, když si pustí zprávy. Jsou pak vždy úplně nadšení, když štěkám a lítám jim po pokoji s míčkem. Jsou tak rádi, že mně dokonce začnou říkat pitomej čokl. Připadá mi to takové libozvučné. A hlavně vím, že se jim hra líbí.
Jediné, co mi na nich vadí, je fakt, že chodí hrozně brzy spát. Nechápu, jak můžou usnout před půlnocí. Já prostě zabrat nemůžu. Vždyť jsem si šetřil síly celý den! Naštěstí nemají tvrdé spaní, a když něco potřebuji, stačí párkrát zaštěkat! Dvounožci prostě nejsou zase tak špatní, říkám si pokaždé, když kolem druhé hodiny ranní konečně usínám.