Nic se na světě neděje jen tak. Nesuď dne před večerem. Důvěřuj, ale prověřuj. To a mnohé jiné mne od středy napadá v souvislosti s naším povedeným psem. Povím vám jeden takový krátký, roztomilý příběh. Vše začalo psí emancipací a jednou nálepkou.

Náš pejsek má všechno. Lásku. Péči. Teplo domova. A taky svůj krásný velký pozemek. V rohu pozemku pak stojí zahradní domeček. A právě za něj se naše Bella začala nápadně často schovávat. Asi se od nás chce trochu izolovat, pomyslel jsem si. Nebo jí už prostě lezeme na nervy, doplnila má žena. Zkrátka a dobře, vždy když jsem vykoukl z okna a zavolal Belinku, abych ji zkontroloval, dala si trochu načas a pak vylezla zpoza domečku. I já mám občas rád svůj klid, tak co bych po tom pátral.

Je přeci úžasná a člověk jí rád leccos odpustí. O to méně rozumím jakýmsi zlým sousedům, pravděpodobně z naší čtvrti, kteří nám nalepili na auto stojící před domem cedulku, aby jim náš pes nekálel před vraty. Náš pes! Který je jen a pouze na svém pozemku. A když jde ven, tak zásadně na vodítku! Neboť je to notorický útěkář! Lidská hloupost a zloba nezná občas mezí! Nu což, nějak sem tu cedulku rozdýchal.

O dva dny později, byla už tma, jsem zase volal z okna naši Belinku. Nic. Volám znovu a hlasitěji. Pořád nic. Přesouvám se do jiného okna, třeba je na druhé straně domu. Není. Už jsem se pomalu chtěl obouvat a zjistit o co jde, když v tom… Náš pes si vítězoslavně vykračuje po hlavní silnici směrem domů! Odkud proboha? A jak se dostala ven? Adrenalin mě žene do záchranné akce, rychle psovi otevírám bránu a ženu jej dovnitř. Úplně v pohodě kroutí zadkem, nenechá se vyvést z rovnováhy a středem se navrací na svůj pozemek.

Někdo ji pustil! Hanba! Nebo že by byla dírka v plotě? Nesmysl. Jak by se asi protáhla. Pro jistotu obcházím celý pozemek a za zahradním domkem, světe div se, díra jako kráva. Metr na dva poctivě rozpleteného plotu. Hodinářská práce. A za dírou? V čerstvě napadaném sněhu jsou zřejmé psí stopy. Stopy na svobodu. A tak se po nich vydáváme, abychom zjistili, kam až se pes dostal. Daleko být nemohla.

Omyl. Stopy jsou všude. Nad námi, u sousedů, v boční ulici, u psí kamarádky Rexiny za plotem, na kraji lesa. Staré, sotva viditelné, i nové čerstvé. Pes evidentně špacíruje po okolí se železnou pravidelností. Mám amok. Kolikrát už ji takhle mohlo přejet auto? Kolikrát ji někdo mohl ukrást? Jak často vlastně takhle leze ven?

Na závěr nacházím třešničku na dortu. Na jednom místě se staré a nové stopy sbíhají. Asi sem chodí častěji. A uprostřed tohoto oblíbeného místečka leží… hovno jako cep. Přímo před vraty jedněch milých sousedů. Cedulka nelhala. Rozdělujeme si úkoly. Manželka uklízí exkrement a já jdu opravovat plot. Jen pes je v pohodě. Usnul blaženým spánkem po své pravidelné večerní procházce po okolí.