Jak jsem již minule naznačil, několik měsíců po nehodě čekala Bellu plánovaná reoperace. Byla nezbytná. A dlouho plánovaná. V den D jsme Bellu naložili do auta a odvezli kamsi na „výlet“. Pes není blbec a tak jí bylo trochu divné, že ji od rána krmíme pamlsky s ještě větší intenzitou, než když se ji snažíme neúspěšně vychovávat. Musela z nás také cítit určité napětí a tak si nás zvědavě prohlížela a byla v pohotovosti. Má už svoje zkušenosti.

Když jsme ji namísto výletu vyložili před veterinární ordinací v Mariánských Lázních, pochopila, že o wellness tu zřejmě nepůjde. Začala se cukat a táhnout na vodítku pryč, ale slíbili jsme, že o nic nejde. Jdeme se jen podívat na pana doktora! Taková lež. Víte, pes není tak naivní, jak si někteří lidé myslí. A tak mu není úplně jasné, proč mu jdete působit bolest a nepříjemnosti, když mu vlastně nic není. A spolehněte se, že si to s vámi vyřídí, hned jak se probere z narkózy.
Jako ta naše.

Operace dopadla dobře, měli jsme to za sebou a nastalo probouzení. Když Bella přišla k sobě, podívala se nejdříve na svoje nohy, které měla celé v obvazech. A pak hned na nás. Ten pohled říkal: VY JSTE TO ZPŮSOBILI! Začali jsme na ní šišlat, chválit ji, hladit. Ucukla, otočila hlavu a celou svou bytostí dávala najevo, ať se klidíme pryč a vůbec na ni nemluvíme.

Pan doktor nám slíbil, že to přejde. Dal nám dva úkoly. Bella nesmí v žádném případě skákat. A už vůbec si nesmí namočit obvazy. Opakoval nám to asi třikrát. Hned jsem ho měl dost. Myslí si, že když má diplom a bílý plášť, musí se mnou mluvit jako s blbcem. Dva pokyny. Dva úkoly. Navíc dost snadné. Nejsem kretén, abych si nepamatoval dvě věci. A ještě takhle primitivní. Kde by se asi namočila? Myslí si snad, že jí budeme sprchovat? Nebo že nám prší do baráku?

Vyrazili jsme domů, nálada ve voze by se dala krájet. Večer Bella dostala prášky na bolest, po kterých okamžitě usnula. My jsme nespali. Hlídali jsme spícího psa. Probudila se až ráno. Bylo jí evidentně lépe. Dokonce se i postavila na nohy a krátkým, vrávoravým a nejistým krokem chodila po baráku. To bych chtěl vidět, jak by mohla v takovém stavu skákat.

Pes se pomalu ploužil domem směrem k ložnici. Cestou několikrát odpočíval, sbíral síly, aby tam vůbec došel. Nechali jsme ji být, rádi, že už se na nás alespoň občas podívá. Když došla k posteli, nadechla se, zmobilizovala síly a na těch svých obalených chůdách se nepochopitelně odrazila a skočila z místa do postele. Úplně proti přírodě. Proti veškerým fyzikálním zákonům. Úkol číslo jedna byl právě porušen.

Začali jsme si nadávat a vyčítat, že nedokážeme ani uhlídat psa. Doktor v nás evidentně rozpoznal problémové majitele. A věděl, co říká. Zostřili jsme dohled a přešli na přísnější režim. Od teď jen ležet, najíst a napít. Víc jí nedovolíme. Po půl hodině ležení se Bella, pod naším bedlivým dohledem, vydala k misce s vodou. Krásně se napila. Pak se nemotorně otočila a jednou z obvázaných nohou stoupla do misky. Koukal jsem, jak obvaz nasakuje vodou a pochopil, že tahle mise pro nás bude složitá.