Úplně rozlámaný jsem se probudil do nového dne.Nejdůležitější je se před náročným během dobře vyspat. To se bohužel úplně nepovedlo, protože můj parťák měl kulantně řečeno hlasitější noční prožívání. Zkrátka chrápal. Třetí den bude kritický. Nohy bolí, hlava už moc nechce.. Ale vzdát se to nesmí! Takže snídaně - studená sprcha - obléct a na trať!

Všechny trable pominou, jakmile se člověk vnoří do té nádherné přírody kolem. Po modré turistické značce se pouštím do mírného kopce a na dálku děkuji všem, kteří se starají o turistické značení. Jsou to fakt borci! První městečko na trase je Mníšek. Je to klasika, z dálky krása a zblízka trpaslíci... Dál vede kus cesty po asfaltu, takže klouby trochu protestují. Běžím přímo podél hranice a nakukuji k sousedům. Nezdá se mi, že by soudruzi z NDR někde udělali chybu. Mají to tam upravené, hezké... Ale dost kochání, právě jsem v Nové Vsi v Horách.

Odsud musím zabrat do kopce, ale útěchou je mně fakt, že jsme v Hoře Svaté Kateřiny dosáhli dnešního nejvyššího bodu. Z logiky věci nás tak čeká zbytek cesty především z kopce. Výhledy jsou tu neskutečné, člověk má až husí kůži.

Vyrazil jsem dál, vesele si běžím a po několika kilometrech jsem dorazil do Nové Vsi v Horách. Že vám je to nějaké povědomé? Ano! Právě jsem předvedl největší bloudění letošního běhu. Mára mně říkal, že musím z Kateřiny doprava, cedule ukazovala doprava, mapu mám v batohu, a taky telefon se spoustou chytrých aplikací.. Ale můj šestý smysl říkal doleva. A dovedl mě, jako obvykle, do řiti. Takže pěkně zpátky a po několika kilometrech směrem na Rudolice.

Mimochodem do Rudolic to bylo šest kilometrů do prudkého, hnusného kopce, ze kterého jsem koukal na Kateřinu, která měla být nejvyšším bodem etapy, směrem dolů. Trochu mě zachvátila panika. Z Rudolic už to ale bylo vážně z kopce. Na Svahové rychlá zastávka na oběd (právě jsem pokořil 100 kilometrů a už jsem za půlkou celého putování) a dál dolů na Boleboř.

Boleboř - Jindřišská - Jirkov, to je pro mě známá trasa. Jako dorostence nás tady trenér Radek Malarik (cestou jsem si na něj vzpomněl) honil každé léto do kopců. Tehdy jsem remcal a dneska na to s láskou vzpomínám. Zbývá poslední část etapy, klesl jsem z hor zpátky do města a zítra ráno si to budu muset nastoupat zpátky.

Takže skrze Jirkov, na jednom sídlišti jsem měl fakt strach a radši se moc neohlížel, a pak podél zooparku a Kamencového jezera do Chomutova. Konečně v cíli! Dnes jsem se totálně vydal.

Dnešní základnu máme v domě mojich rodičů, ještě s batohem na zádech si dávám iontový nápoj a pokukuji po gumové vířivce na zahradě. Asi tam teď budu trávit pár hodin... Loučím se, sportu zdar a zítra, když všechno dobře dopadne, jsme na Božím Daru.