Základní pravidlo zafungovalo od začátku. Když se má něco podělat, podělá se to úplně na poslední chvíli. Doprovodný vůz se mnou neodjel, a tak jsem musel do Děčína vyrazit vlakem. S batůžkem na zádech a vidinou první etapy před sebou.

Na nádraží mně paní nabídla dvě úplně stejné jízdenky za rozdílnou cenu. Vybral jsem si tu levnější a paní se zatvářila překvapeně. V Ústí se musíte přemístit z nádraží Západ na to Hlavní, ale nebojte, přípojný vlak čeká, řekla průvodčí. Haha. To určitě.

Takže můj běh vlastně nezačal v Děčíně, ale svižnou časovkou po mém rodném městě. I tohle ale nakonec klaplo. Jestli si myslíte, že je to konec, tak není. V Ústí jsem si sedl do vlaku jiného dopravce, jak mně bylo sděleno, takže jsem si musel pěkně koupit novou jízdenku. Pochopil jsem, proč mně paní v Chodově nabízela tu druhou, o pár korun dražší, jízdenku. Zkrátka a dobře, cestování jako v reklamě s Ivanem Trojanem to není.

A pak jsem konečně vyrazil na trať. Mohlo mě napadnout, že když první úsek vede od řeky na něco, co se jmenuje Sněžník, bude to ostrý start se vším všudy. Realita předčila očekávání. Bylo to fakt do kopce, navíc terénem, kde se občas běžet fakt nedá. Navíc jsem to podpořil tím, že jsem se hned po startu ztratil. Ono totiž nestačí běžet po červené, musíte také trefit ten správný směr.Nakonec se ale vše podařilo a odměnou mně byla nádherná cesta mezi skalními bloky, úžasné výhledy a nakonec pokořená kóta číslo 1 - Děčínský Sněžník.

Pokochal jsem se rozhlednou a pak mě instinkt poslal doprava. Po kilometru jsem se otočil a vrátil se na správnou cestu. Nikdy jsem nepochopil, že cesta, která vede na mapě dolů, může být ve skutečnosti do kopce. Dál mě cesta vedla přes Tisské skály. Ráj pro lezce i turisty, pro běžce trochu oříšek. Ale nádherná příroda všude kolem. Nikdy předtím jsem tady nebyl, ale už teď vím, že se sem určitě vrátím.Zrovna jsem si chválil, jak jsou všechny trasy hezky široké a upravené. Okamžitě potom následovala přísná kopřivová spojka a hned za ní kóta 2 - Petrovice.

Petrovice, to jsou tak trochu devadesátky. Sem tam Night club, u cesty sádrový trpaslíci a tak... Navíc je to sakra dlouhá vesnice, během nekonečného stoupání přišla první krize.Ve Staročeském hostinci jsem se potkal s parťákem Márou, který mě doprovází na cestě. Dali jsme si sladké knedlíky a nálada byla hned veselejší. Zbývalo nám posledních 10 kilometrů do dnešního cíle.

Ve dvou cesta lépe utíká, Adolfov jsme zdolali za hodinku. A přišlo další nemilé překvapení. Vybouchlo nám ubytování. Pán byl překvapen, že jsme přijeli, i když jsme měli rezervaci. Prý že jídlo není, pivo není, zima je ... Tak jsme se otočili a zmizeli. Podnik raději jmenovat nebudu, nechci škodit. Nakonec ale den skončil happy endem.

Zachránil nás pension Tereza v Telnici. Přímo pod sjezdovkou, úžasní a vstřícní lidé, výborná kuchyně, pokojíček jako ze škatulky.. Dávám 10 bodů!!

A tak se pro dnešek loučím, zítra nás čeká dalších 40 kilometrů cesty s cílem na Klínech. Momentálně si vůbec neumím představit, že ráno vyběhnu, ale čas na regeneraci je dlouhý, bude to dobré!! Hezký večer všem!