TURNAJ MLÁDEŽE OČIMA TRENÉRA 

Našel jsem svůj článek z doby, kdy jsme s Liborem, celoživotním parťákem a kamarádem, trénovali v Jirkově volejbal. Článek je starý neuvěřitelných 11 let! Ale my dva, jak je vidět z dnešní fotky, téměř nestárneme!

ČTVRTEK:
16:00-16:45 Podávám, již poněkolikáté, vyčerpávající informace o tom, kam se jede, kdy se jede, jak je zajištěno ubytování, co budou děti jíst. Žádné dotazy nejsou, všechno je přece jasné. Nejsme blbý, trenére…
17:30 – 22:00 Nepřetržité telefonické dotazy rodičů, kam že to vůbec jedeme. A to jedete už zítra? A mají tam ubytování? A proč jste jim to neřekl dřív?? Začínám být nervózní.

PÁTEK:
18:00 Plánovaný čas odjezdu. Už jsme tři. Všichni trenéři. Z dálky přichází vycházkovým tempem první hráčka.
18:35 Vyrážíme s drobným zpožděním směr Plzeň. Hloupě se ptám, jestli někdo nepotřebuje na záchod Nikdo.
18:40 Stavíme na záchod. Tvrdí, že to nemůže vydržet. Jsem malinko nervózní. Mám pocit, že jsem něco zapomněl.
19:00 Vracíme se do Jirkova pro balóny, které jsem měl na starost já. Ze zadní části vozu se ozývají posměšné poznámky o skleróze. Zesiluji rádio a dělám, že neslyším. Doma vyzvedávám balony. Máme velké zpoždění.
19:15 – 20:00 V autobuse hraje muzika z pěti různých telefonů. Vypněte to a hrajte si! OK. Od té chvíle probíhá hra o největšího křiklouna. Když se v zadní části vozu začne tancovat, zarážím to a vyhlašuji (neúspěšně) bobříka mlčení.
20:05 Blokařka se ptá, co to je bobřík mlčení. Nahrávačka má hlad a smečařka potřebuje opět na záchod. Říkám, že za půl hodiny budeme na místě. Nahrávačka a smečařka mi sdělují, že to nevydrží. Stavíme.
20:10 – 20:30 Kdy už tam budeme? Kde jsme? Je to ještě daleko? A teď? Trenére?
20:30 – 21:00 Snažíme se ubytovat. Jedna hráčka zapomněla doma peníze, jedna nemůže vyplnit knihu hostů, protože si nepamatuje, kde bydlí. Devět hráček se na tři trojlůžkové pokoje rozdělilo poměrem 4-4-1. Zasahuji proti stěhování postelí a připadám si jak ekologický aktivista na Šumavě.
21:30 Porada na pokoji č. 504. Přistěhované postele si jako nevšímám. Oznamujeme hráčkám, kdy se ráno sejdeme na snídani, v kolik a s kým hrajeme.
21:45 Odcházím s kolegy na jedno. Před hotelem mi zvoní telefon. Kapitánka se ptá v kolik a kde je snídaně a s kým hrajeme první zápas. Přemýšlím, kde je chyba.

SOBOTA:
7:30 Na snídani přicházejí všichni na čas, na družstvu je vidět bojovná nálada. První utkání nás čeká s favoritem turnaje. Sám pro sebe si opakuji, že musím zůstat klidný, když se nebude dařit. Jen tak se dá zápas dovést k vítězství.
9:10 Beru si svůj druhý oddechový čas, stav utkání 5:13. Předsevzetí letí stranou, vyvádím jak smyslů zbavený. Sebekontrola v háji, rudo před očima.
9:55 Utkání končí. Prohráváme 0:2. Jdu to rozdýchat ven. Můj asistent Libor mě posílá na kurz sebekontroly. Jemu se to mluví. Vytahuju na něho historku, kdy absolvoval jeden turnaj sám a po prvním utkání mně volal, že končí a jede domu.
11:00 – 17:00 Nevím, co se stalo, ale najednou je nepoznávám. Říkám si, že kdo těm ženským rozumí, měl by dostat Nobelovku. Kaňkou je výron jedné z hráček, který nejprve glosuji slovy „to rozchodíš“. Evidentně nerozchodí a jede do nemocnice. V jednom momentu nevím, zda být trenér, doktor, řidič, nebo telefonní operátor. Zvládám všechno a částečně si zvedám sebevědomí po svém ranním fiasku.
17:30 Končí první hrací den. Ty rozklepané figurky z rána se tváří jak olympijští vítězové a já si říkám, že jsem měl studovat psychologii. Odcházíme na hotel a stanovujeme si sraz na večeři.
18:00 Na večeři přicházejí všechny pozdě. Kuřecí maso nejí dvě, brambory nejí čtyři, polívku chtějí všechny. Trenére udělejte s tím něco. Svolávám poradu na zítřejší den, někde se ozývá: Furt samý porady, to je nuda… Dělám, že neslyším.
18:30 – 24:00 Seminář trenérů. Beru s sebou i rodiče, kteří za námi přijeli. Po hodině semináře nevím, zda pustí své dítě příště na turnaj. Na konci semináře je nemůžu dostat domů a maminka kvituje, jací jsme my volejbalisti prima parta. Když s Liborem končíme a jdeme na hotel, rodiče nám z parketu gestem ruky naznačují, že nikam nejdou

NEDĚLE
8:00 Na snídani hráčkám oznamuji, že když obě nedělní utkání vyhrajeme, budeme nejhůř třetí. Je to pro ně živá voda a já se za ten impuls sám chválím. Nikdo jiný to za mě evidentně neudělá. Na snídani přicházejí rodiče a zbytek realizačního týmu. Všichni shánějí prášky na hlavu a vodu.
9:00 – 12:30 Plníme rozkaz a vyhráváme obě utkání. Já jsem jaksi zapomněl do své výsledkové kalkulace zahrnout výsledky našich soupeřů. Překvapení je na světě a bilance 5 vítězství a 2 porážky stačí v turnajové tabulce až na čtvrté místo. Musím to říct holkám.
12:45 Oznamuji družstvu, že jsme čtvrtí. Z jejich pohledů čtu: Neumí počítat! Zase kecal! Debil.
13:45 Odjíždíme domů.
14:00 – 16:00 Stavíme dvakrát na záchod, dvakrát na pumpě, v autě diskotéka, tancování v zadní části vozu už ani nemám sílu zakázat. Nevím, kdo z nás o víkendu hrál?
16:15 Vykládám děti a počítám ztráty. Jeden dres, jedny kraťasy, jedna bota! Ručník. Loučím se s hráči a zelenými rodiči. Na zvolání kapitánky, že to byl ale pěkný výlet, nereaguji! Chci už jenom rychle spát! Ruším zítřejší trénink. Svádím to na Mikuláše.
18:00 Usínám u televize. Probudí mě zpráva: Je zítra trénink? Nemám sílu odepsat a říkám si, jestli je to tak všude, nebo mám zvláštní hráčky jenom já.
PS: Podobnost příběhu s tím, co zažíváte pravidelně všichni, je čistě náhodná.