Den boje za svobodu a demokracii, jak je 17. listopad oficiálně nazýván, je svátkem, který odkazuje na události let 1939 a 1989. Pro většinu lidí je ale spojován především právě s rokem 1989. Pravděpodobně především proto, že je pro většinu z nás tento letopočet bližší, hmatatelnější a většina dospělých jej prožila na vlastní kůži. Události 17. listopadu 1989 však nenastaly, jakkoliv byla studentská akce v Praze spontánní, z čista jasna. Byly jen vyvrcholení procesu, který ve společnosti již dávno probíhal. A to, co se odehrálo na Národní třídě, byla jen pomyslná poslední kapka, po níž se věci daly do pohybu. V Krušných horách to ale vřelo již několik týdnu předem. Důvodem bylo životní prostředí. Pojďme si o tom něco povědět.

Mnozí mají jistě stále v živé paměti holé pláně a k nebi čnící torza stromů na hřebenech Krušných hor. Byl to v osmdesátých letech tragický, ale zcela běžný, pohled na krušnohorský les. Důvodem této ekologické katastrofy byla situace v podhůří. Uhelná pánev táhnoucí se de facto od Sokolova až po Teplice, protkaná několika hnědouhelnými elektrárnami (Ledvice, Komořany, Počerady, Tušimice, Prunéřov, Tisová) a doplněná dalšími průmyslovými podniky a provozy. To byla směs produkující škodlivé emise a škálu nejrůznějších života nebezpečných látek, jejichž množství si dnes těžko dovedeme představit. Průmysl sice dával lidem práci, ale zároveň nenávratně poškozoval jejich zdraví a životní prostředí. Modernizace (odsíření) elektráren se stále oddalovala, tehdejší režim o situaci nepravdivě informoval a lidem docházela trpělivost.

Mlha, smog a inverze se staly zcela běžnou součástí života v Podkrušnohoří. Situace byla tak tristní, že v některých obdobích musely pouliční lampy svítit během celého dne, autobusy jezdily se žlutými vlajkami, signalizujícími vážnou inverzní situaci, nebylo myslitelné otevírat okna v domácnostech, lidi bolela hlava, pálily dutiny a často krváceli z nosu. Ve školách se často přerušovala výuka, nebo namísto vyučování jezdili žáci na celý den na hory. Projít se na relativně čerstvém vzduchu, než se budou muset vrátit pod jedovatou pokličku. Tam na horách pak lidé sledovali zničené porosty okolo sebe a inverzní peřinu dole v údolích. Situace zmíněného podzimu 1989 byla ještě tristnější než obvykle, a tak se daly věci do pohybu.

Nejmasívnější protesty, na tu dobu nezvykle odvážné, organizoval v Teplicích tehdy šestnáctiletý student Zbyšek Jindra. Možná, že spouštěcím momentem pro jeho občanskou angažovanost byl zdravotní stav jeho sestry, která měla slabé plíce a permanentní smogová kalamita jí rozhodně nepřidávala. Buď jak buď, Zbyšek Jindra spolu se svým kamarádem Davidem Krčmářem vyrobil na psacím stroji několik stovek letáků, které vyzývaly občany, aby svůj nesouhlas s přetrvávajícím stavem vyjádřili účastí na demonstraci, která se měla konat 11. listopadu. A ten den se na náměstí v Teplicích skutečně sešlo na 800 lidí, protestujících poklidně výhradně proti stavu životního prostředí. O den později se demonstrace uskutečnila znovu, tentokrát už byl dav více jak tisícihlavý. Zároveň vznikla petice, vyzývající vedení města k dialogu s občany. Petice byla předána 13. listopadu a schůzka překvapivě akceptována ze strany komunistického vedení města. Měla se uskutečnit 20. listopadu. O tři dny dříve se ale revoluce dala definitivně do pohybu v Praze…

Na závěr mně dovolte pár slov. Výročí 17. listopadu je pro mě osobně nejdůležitějším svátkem. Mělo totiž na život můj a mé generace ten nejzásadnější vliv ze všech dalších státních svátků. Ačkoliv není pochyb, že každá doba má své problémy, tu naši nevyjímaje, díky statečným lidem z podzimu 1989 jsem celý svůj život prožil ve svobodné a demokratické společnosti. A za to jim nikdy nepřestanu být vděčný. Zbyněk Jindra, jeden z takových hrdinů, zemřel předčasně a tragicky během autonehody v roce 1996. Rád bych tímto článkem připomněl jeho památku.