Malá obec Drmaly, ležící přímo na úpatí krušnohorských kopců, není sama o sobě (při vší úctě k ní) zajímavá pro významné památky nebo turistická lákadla. Přesto se tu dnes zastavíme, abychom si představili příběhy dvou lidí, kteří se nelekli překážek a dokázali, že kde je vůle, jde téměř všechno.

Tím prvním je sportovec, který by v sobotu 28. července oslavil kulaté 90. narozeniny. Kurt Hennrich. Že vám to jméno na první dobrou nic neříká? Velká chyba! Kurt Hennrich byl lyžařem, který během své úspěšné kariéry vybojoval tituly juniorského i seniorského mistra Československa a akademického mistra světa. Byl také úspěšným olympionikem. Na hrách zimní olympiády 1956 v italské Cortině d’Ampezzo vybojoval 36. místo ve slalomu a obřím slalomu a především dodnes nikým nepřekonané 7. místo ve sjezdu. Vše výše vyjmenované dokázal Kurt Hennrich v konkurenci těch, kteří trénovali na svazích Alp, kde měli zcela jiné podmínky pro trénování než někdo, kdo se učil lyžovat na kopcích Krušných hor. Své lyžařské začátky popisoval Kurt Hennrich v jednom z rozhovorů:

„První lyže jsem měl ve třech letech. No a to už jsem jel třeba dolů z Pyšné – samozřejmě ne rychle. Ale byl to začátek a pokračovalo to dál.“ Pyšná leží jen kousek od jeho rodných Drmal, prostředí je to zcela jistě krásné, ale představě, že se na tomto kopci učil lyžovat úspěšný olympionik, se musím usmívat. Naplno se začal Kurt Hennrich věnovat lyžování na učilišti v Litvínově, kam jako nadějný dorostenec nastoupil. Jeho základnou se stalo lyžařské středisko Klíny, kde trávil na svazích dlouhé hodiny. Pojďme si zase poslechnout našeho hrdinu: „V Litvínově jsem měl jednoho příznivce, Josefa Šponara. Jednou za mnou přišel, dal mi tři tisíce a povídá – Sežeň si pořádné lyže a běž trénovat. Pořádné lyže tehdy vyráběl nějaký pan Kinčl, ten mi lyže připravil, a já se mohl vydat do Tater, kde bylo soustředění národního mužstva před akademickým mistrovstvím světa. Trénovali jsme na poměrně těžké sjezdovce a při porovnání časů jsem byl mezi těmi z národního mužstva pořád tak kolem pátého místa. Později jsem tam jel na mistrovství republiky. Dojel jsem pátý ve sjezdu, sedmý v kombinaci – a to tehdy stačilo na nominaci do národního mužstva.“

V národním družstvu pak Kurt Hennrich jezdil až do konce své úspěšné kariéry. Poté se ještě věnoval trénování, připravoval například národní tým na další olympiádu. V prvé řadě se ale musel začít věnovat svému civilnímu zaměstnání. Po vystudování Vysoké školy strojní v Liberci pracoval dlouhá léta v Chemických závodech v Litvínově. I v pokročilejším věku se vyznačoval obrovskou vitalitou, neustále sportoval a dokonce se účastnil veteránských lyžařských závodů za Ski club Krušnoborci. Kurt Hennrich zemřel 28. července 2020.

Drmaly dnešních dní ale nabízejí i druhý příběh, který jsem vám ostatně slíbil. Sem s ním! Radek Malarik se v Drmalech stará, spolu se svojí rodinou, o malou farmu. Celý život se s obrovskou vervou věnoval trénování volejbalu (trénoval i mě, odtud se známe). Byl v dobrém slova smyslu posedlý a věnoval svým svěřencům neuvěřitelné množství času. Když jednoho dne tuto etapu života uzavřel, přemýšlel, čím naplnit svůj čas po zaměstnání, protože sedět doma, jak sám říká, zkrátka neumí. A tak si od obce pronajal kus pozemku, vybudoval oplocení a pořídil si první zvířata.

Jak mně sám vyprávěl, iritovala ho kvalita a ceny potravin v obchodních řetězcích, a tak si se svou rodinou vlastními silami zajistil základní soběstačnost. Farma utěšeně rostla, práce šla od ruky, a tak si vyběhal nejrůznější (někdy až absurdní) papíry a povolení – a jeho hospodářství se stalo oficiálně FARMOU DRMALY. Dnes je respektovaným lokálním výrobcem mléčných výrobků, má 3 krávy a 11 koz, na malém hospodářství maká od rána do večera celá rodina a nedávno se úspěšně pustili do dalšího dobrodružství. Vyrábí domácí zmrzlinu, pronajali si prostor v městském parku v Chomutově, kde otevřeli svou zmrzlinárnu a lidé jim můžou utrhnout ruce. Radek s jeho farmou je tak dalším drmalským příkladem toho, jak ostatně sám říká, ŽE MYŠLENEK JE PLNÝ VESMÍR, ALE JEDINĚ KONKRÉTNÍ ČIN DOKÁŽE POHNOUT SVĚTEM.

Nezbývá tak než doufat, že se v Krušných horách budou objevovat další a další příklady toho, že sny se plní, když se za nimi jde.