Bylo pondělí 28. dubna 1975. Na první pohled den jako každý jiný. Pro jeden opuštěný kostel v Krušných horách to však měl být den poslední. Kostel svatého Josefa stál v Nakléřově od roku 1679. Jako němý svědek zažil mnohé vzestupy i pády svého městečka a lidí, kteří v něm žili. V posledních letech však byl v žalostném stavu. V roce 1967 nejprve přišel o hřbitov, který jej po staletí obklopoval, poté byl, v dubnu 1975, zbaven památkové ochrany a ještě tentýž měsíc (aby si to snad někdo nerozmyslel) odsouzen k zániku. 

Na den, kdy měl být kostel odstřelen, byla svolána velká sláva. Akce se zúčastnil dokonce sám předseda ústeckého ONV Bohuslav Zeman, který měl na likvidaci kostela od počátku enormní zájem. Vysnil si totiž, že na jeho místě vznikne monumentální pomník Rudé armády. Taková byla holt doba. Těsně před polednem se ozvala detonace, přítomní pohlaváři zatleskali, předseda Zeman pronesl přípitek (sic!) a poté se hosté přesunuli k drobnému občerstvení. S kostelem byl definitivně amen. 

Kostel svatého Josefa z Nakléřova nenávratně zmizel a s ním i kus historie. Pomník Rudé armády se na místě nikdy nerealizoval a tak zůstala plocha prázdná. Dnes je na místě vztyčen prostý dřevěný kříž, který má připomínat časy, které pominuly. A že je nač vzpomínat! 

Na místě pozdější osady Nakléřov byl totiž čilý ruch již v době bronzové. Může za to takzvaný Nakléřovský průsmyk, oddělující Krušné hory a Děčínskou vrchovinu, který se stal přirozeným místem pro vznik nejrůznějších stezek, přechodů a později obchodních cest spojujících Sasko s českými zeměmi. Průsmyk přinášel, právě díky přítomnosti stezek a cest, prosperitu, ale i mnohá neštěstí. Obchodníci a zámožní páni, kteří tudy cestovali, přinášeli peníze a práci pro místní. Často je ale vystřídala vojenská mašinerie a tisíce pochodujících mužů. Ti byli pro změnu vždy posli špatných zpráv. 

Považte sami, během historie tudy prošly armády během třicetileté války (1618-1648), sedmileté války (1756 – 1763), nebo válek napoleonských. 30. srpna 1813 průsmykem prošlo vojsko generála Kleista, které v bitvě u Chlumce drtivě porazilo francouzskou armádu. Generál Kleist si i díky tomu vysloužil přídomek „von Nollendorf“ (z Nakléřova). Sám Napoleon Bonaparte se právě odsud, z věže místního kostela, pokusil v září téhož roku ještě o jeden zvrat porážky a řídil osobně své vojáky, pokoušející se znovu vpadnout na ztracená území. Nutno podotknout, že to byl pokus neúspěšný.

I v pozdějších dobách se však průsmykem doslova valily dějiny. Nejprve tudy po Mnichovu mašírovala Hitlerova německá armáda, obsazují odstoupené Sudety. Na konci války tudy pak pro změnu prchali němečtí vojáci, kteří nechtěli padnout do rukou postupujících Sovětů. Právě sovětští vojáci tímto místem vstoupili na území Československa v rámci takzvané Pražské operace a dne 9. května 1945 osvobodili i Nakléřov. Bylo to ale podivné osvobození. Sověti ve městě rabovali, kradli, rozstříleli varhany v nám dobře známém kostele a dle dobových svědectví znásilnili na tři desítky místních žen. 

Jakoby toto místo nemělo mít nikdy klid. I po válce probíhal pokus o jeho postupnou likvidaci. Německé obyvatelstvo bylo odsunuto, dosídlení se takřka nepodařilo a na vrch byl Nakléřov a blízké okolí zařazen do vojenského výcvikového prostoru. Lidé mizeli, domy chátraly, život se vytrácel. Jako pomyslnou tečku toho všeho můžeme brát právě 28. duben roku 1975, kdy padl i poslední svědek starých časů – kostel svatého Josefa. 

Jestli bylo cílem toho všeho navždy zničit život v Nakléřově a vymazat jeho historii, tak se to nepovedlo! Nakléřov žije dál. Stejně jako mnohá další sídla Krušných hor a stejně jako hory samotné. Myslím, že je to proto, že do okolní půdy, do přírody a do zbylých staveb se navždy vpily osudy lidí, kteří tu žili. Jejich radosti i strasti, jejich péče a láska, kterou svým domovům po staletí dávali. A na to je i jakýkoliv režim krátký. 

PS: Když jsem včera v Nakléřově pořizoval fotografie pro tento článek, vzal jsem s sebou i svou babičku, která se narodila v Ústí nad Labem – Skoroticích. Na kostelík v Nakléřově má svou osobní vzpomínku. Vždy, když chodila ze školy, koukala na něho, jak se tyčí na vrcholcích krušnohorského masivu. Doprovázel ji vlastně celé její mládí a další vekou část života. Stejně jako mnozí jiní proto brala jeho stržení jako velkou křivdu a příkoří.