Svůj dnešní příspěvek pojmu v jiném duchu, než obvykle. Velký pátek je opředen mnoha pověstmi. Jednou z nich je ta o Bílé skále, která se údajně v tento den otevírá a vydává své poklady. Tradiční krušnohorskou pověst, mnou upravenou pro jednu z připravovaných knih, Vám dnes nabízím pod názvem PECHÁČEK OD BÍLÉ SKÁLY. Příjemné čtení!
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V dobách, kdy město Nejdek patřilo loketským Šlikům, těžil se zde cín snad nejvíce za celou dobu, co místní pamatovali. Když se v té době otevřela taktéž bohatá naleziště železné rudy, stalo se město a jeho blízké okolí vyhledávaným místem pro život. V té době se zde, ve stráni nad řekou Rolavou, usadil jistý Georg se svou manželkou. Zatímco ostatní nově příchozí šli za lepším živobytím, on utíkal ze Saska před smůlou. Od mala se mu lepila na paty. Když se něco nepovedlo, vždy byl u toho. Rozuteklo-li se někomu stádo, dalo se vsadit na to, že bude někde poblíž. Co chvíli na něho padlo drobné neštěstí, nezdar střídal nezdar. Georg před svou smůlou utekl z rodného údolí a předsevzal si, že tady v novém domě, ve stráni nad řekou, všechny jeho potíže zmizí. 

Stal se ale pravý opak. Smůla ho provázela i zde. Když stavěl dům, ujel pod ním svah a Georg musel začít znovu. Než udělal střechu nad hlavou, přišlo období dešťů a do holých zdí pršelo bez ustání několik dlouhých týdnů. Šel do lesa na dříví a podrazil strom tak nešťastně, že mu spadl na žebřiňák a celý ho zničil. Jeho žena Angelika jen lomila rukama. A sousedé si nemohli nevšimnout divných událostí, které se kolem nově příchozího vrší. Že ho provází smůla, začali mu říkat Pechvogel. A jako Georg Pechvogel byl brzy znám v celém okolí. A že se ta ukrutná smůla držela i dalších pokolení toho rodu, byli již všichni nadále nazýváni Pechvogelové. S tím příjmením, jako by Georgovi potomci přijali to rodové prokletí jako nezvratný osud. Tak tam žili, další a další generace, opravovali svůj rodný dům, kosili louky, pásli ovce a plodili děti. Štěstí a peníze, jakoby se ale tomu domu naschvál vyhýbaly. Jsou určitě prokletí, říkali si ostatní. Přesto je ale měli rádi. 

Fritz Pechvogel byl již sedmým mužský pokračovatelem rodu, který v domě nad řekou Rolavou dávno zapustil své kořeny. I jeho od mala provázela smůla a život měl protkaný jedním nezdarem za druhým. Na rozdíl od svého otce, svého dědy a všech dalších Pechvogelů před nimi se ale nevzdával. Stále dokola, zase a znovu, bojoval a čekal, až najde svou šťastnou hvězdu. Však já to zlomím, cedil vždy urputně mezi zuby, když se k němu přízeň otočila zády. Od mala ho odstrkovali, děti se mu posmívaly a dospělí ho konejšivě hladili po plavých vlasech. Každý si Pecháčka raději držel dál od těla. Fritz pak často utíkal nahoru po stráni, vysoko nad rodnou chalupu, kde ve stínu stromů plakal. Ne bolem, ale vztekem. Když se pak vyplakal, lehával s rukama pod hlavou, koukal na horskou oblohu plnou hvězd a snil. Představoval si sám sebe jako mocného, bohatého muže, kterého všichni respektují. V takových chvílích se uklidnil a vracíval se domů přesvědčen, že jednou své smělé sny zhmotní. Často mu také připisovali věci, za které nemohl. Bylo to k vzteku a tak se Fritz, jak dospíval, čím dál více stranil lidí, toulal se se svými ovečkami po pastvinách a žil si sám pro sebe. Zvířata, lesy kolem, krušnohorské louky a remízky. Neuměli mluvit a tak jej nechávali na pokoji. To byl jeho svět. Zde se cítil nejlépe. Obzvláště rád chodíval pak na svahy pod Tisovský vrch, do míst kde se dnes nachází oblíbená rozhledna. 

Jednou tam, v místech kudy protéká Limnický potok, na chvíli spočinul. Bylo to právě na Velký pátek. Ležel, koukal na své ovce, chvílemi dřímal, sny se mu honily hlavou. Když začalo odpoledne lehce mžít, odešel se svým stádem dál do hloubi lesa, aby se schovali před kapkami deště. Šli dál a dál od svého města a zastavili se až na malé mýtince, kde se z kousku rovné země tyčila k nebi velká skála, bílá jako sníh. Tady si odpočineme, rozhodl se Fritz. Ovce se líně loudaly okolo masivu, zatímco on došel až k té Bílé skále, kterou nikdy předtím neviděl. Kameny vrhaly příjemný stín. Posadil se do měkké trávy, opřel se zády o strom a chystal se na chvíli zdřímnout. Jen co si posunul klobouk do čela, dala se skála za jeho zády do pohybu. Fritz nejprve vyskočil na nohy, polekán, že snad přišel pohyb země a on bude zavalen kamením. Bílá skála však zůstala na svém místě. Jen ve svém prostředku se rozestoupila a udělala průlez, sotva pro člověka široký. 

Fritz Pechvogel pochopil, že nastala chvíle, na kterou celý život čekal. Moje šťastná hodina udeřila, pomyslel si. Zapomněl na své ovce. Zapomněl na vše kolem. Strčil hlavu do průlezu a objevil do skály tesané schody vedoucí kamsi do nitra. Opatrně se po nich vydal. Jak udělal prvních pár kroků, začala se skála za ním zase zavírat. Nebylo zbytí, musel postupovat dál a dál, černo černou tmou. Opatrně našlapoval, opírajíce se o vlhké, kluzké stěny. Po nějaké době, zdálo se mu to jako věčnost, začalo dole, na dně té propasti, problikávat slabé světlo. S každým dalším krokem byla ta záře jasnější a zanedlouho již stál Fritz na samém dně propasti. Žluté, ostré světlo tak pronikavě zářilo, že si musel zastínit oči rukou a přivyknout mu. Po chvíli začal rozeznávat hladké zdi té velké místnosti, z jejíž zadní části světlo vycházelo. Když se podíval tím směrem, na chvíli zcela oněměl. Ta zlatavá záře byla jen odrazem. Odrazem od truhly po okraj plné zlatého pokladu. Pohárky, svícny, vázy a číše. Kvádry, mísy a ozdobné předměty. To vše celé ze zlata. Sem tam probleskl mezi tím vším drahý kámen. Vedle truhly stála zdobená židle. Taktéž zlatě vyvedena. A na židli, v hedvábných bílých šatech seděla panna. Byla překrásná. Měla bledou, čistou pleť, hluboké zelené oči a nádherné, dlouhé kadeřavé vlasy rudé barvy. Fritz zůstal stát před tou pannou jako zkamenělý. Koukal, nic neříkal a srdce mu divoce tlouklo. 

„Vítám tě, cizinče.“ Prolomila panna hradbu mlčení. „Vše, co tvé oko spatří v této síni, můžeš si s sebou vzít na zemský povrch. Ale pamatuj, nesmíš zde nechat to nejdůležitější. Nejsi-li dobrý člověk, o všechno přijdeš.“ 

Fritz smekl svůj klobouk, sundal kazajku, přistoupil k truhle s poklady a začal do kazajky nabírat ty nejkrásnější kousky. Zapomněl na to, co mu panna řekla. Chtěl si jen vzít, co dokáže unést a rychle běžet zpět na denní světlo. Ještě aby jej tu skála neuvěznila, pomyslel si. Když měl látku plnou pokladů, přehodil si ten těžký náklad přes rameno, poděkoval krásné panně a rychle běžel ven, berouce schody po třech. Skála se před ním nezavřela, ba naopak, kudy do ní vstoupil, tudy zase ven utekl. Do očí jej praštilo denní světlo, ale Fritz běžel, co mu nohy stačily, ke svému chatrnému příbytku. Nedbal ovcí, které měl s sebou a které se za prchajícím pasáčkem zvědavě otáčely. Běžel až domů. Prudce za sebou zabouchl dveře své komůrky, malé okénko zatemnil kusem látky a položil svůj vzácný poklad na rozlámanou postel. Čelo se mu potilo a ruce nervózně třásly, rozmotal uzel na kazajce, otevřel látku a… 

V kazajce nebylo ani stopy po zlatě, ani jeden drahokam. Jen obyčejné, šedé a bezcenné kamení. Marně Fritz kameny přehazoval jeden přes druhý, marně s nimi tloukl o sebe. Jen úlomky a prach z nich padaly, stejně šedé a bezcenné jako ty šutry. Pozdě se chytil za hlavu, pozdě si uvědomil slova, která mu panna kladla na srdce. Rozběhl se zpět k té skále, aby svou chybu napravil. Tam se však zhrozil podruhé. Skála byla zavřená, ani stopy po průrvě, kterou mu dříve otevřela. Ba co víc. Jeho ovce, jeho milované stádo, jediné spřízněné duše, byly z části zahnané nenávratně pryč a zčásti vlky roztrhané. Tak, chtěl jsem vše a nemám nic, pomyslel si Fritz. Jsem to ale skutečně pecháček. Chodil pak kolem Bílé skály, plakal, prosil, bušil pěstmi do jejích zdí, všechno marné. Vracel se sem, den co den, v marné naději, že mu znovu zjeví svá bohatství. Lidé si všimli, že nemá ovce, všimli si také, jak stále a znova prchá do lesů na úpatí hory. Všimli si, že chodí jako tělo bez duše. Aj, aj. To asi Pechvogel přišel o rozum, šuškali si mezi sebou. 

Uplynul týden, měsíc, už to byl téměř rok. Skála však nadále mlčela. Jednoho slunečného dne následujícího jara, jen týden před Velkým pátkem, pak Fritz nadobro zmizel. Okna jeho domu zůstala zatemněná. Nikdo jej už na této straně hor nikdy nespatřil. Tou dobou se kdesi za kopci, na saské straně, usadil muž, který si říkal Fritz. Příjmení prý neměl. Za čas mu ale jeho noví sousedé, díky smůle, která jej provázela, začali říkat Pechvogel. 

Osudu zkrátka člověk neuteče.