,,Krutá zima umírá, jaro vládu přebírá…“ 

V tomto týdnu nás čeká poslední z postních nedělí, zvaná Smrtná. Její název působí smutně, až tragicky, uznávám. Ale zdání v tomto případě klame. Jde o den, který byl našimi předky hojně oslavován, celá ves byla na nohou, všude okolo spousta veselí, zábavy, smíchu a radosti. Bavit se lidé dokázali i přesto, že byl v tento den striktně zapovězen alkohol! 

Než si povíme o tom, jak vypadal typický den o Smrtné neděli, zastavme se krátce u jejího liturgického významu. Jedná se o pátou neděli postní, která zahajuje nejposvátnější období církevního roku – období Kristova utrpení. Její liturgickou barvou je fialová. Jsou s ní ale spojeny zvyky nejen církevní. Celý tento den je protkán především lidovými obyčeji, předávanými z generace na generaci. A tak se teď pojďme přenést daleko do minulosti. Do dob, kdy sepětí člověka s přírodou bylo těsné a pevné a Bůh provázel jeho každodenní činnost na každém kroku…. 

V chalupách se ten den vstávalo časně, vždyť toho měli, mladí i staří, tolik před sebou! Děti, výrostci, mládenci a děvečky, nikdo z nich nemohl dospat. Jen co je rodiče pustili z domu, pádili na smluvené místo, většinou do předem vybrané stodoly, kde měli společný úkol. Vyrobit Moranu, jež ten den symbolizovala smrt, kterou je nutno ze vsi vynést. Jinde se této postavě říkalo také Mařena, Mařka, Mořena, nebo Smrtholka. 

Chlapci donesli slámu, dřevo, různé klestí. Děvčata pak staré a nepotřebné ženské šaty, doplňky, nebo prostě jen kus látky, který se mohl doma postrádat. Společně pak všichni Moranu vyráběli. U toho prozpěvovali, různě se škádlili a jinak bavili. Pod nohama se jim motaly menší děti, které měly ze všeho kolem oči na vrch hlavy. Co odkoukaly, samy pak využily o pár let později. Přirozeně se tak tradice dědila na další a další generace dětí z obce. 

Zatímco mladí byli kdesi venku, dospělí měli dopoledne také své úkoly. Byl to pro ně den velkého předjarního úklidu. Muži se starali o stodoly, dvory, zahrady a dílny, ženy dělaly ordnung v domácnostech. Každý měl svého dost a dopoledne tak uteklo, než se člověk nadál. Na oběd se celá rodina sešla pohromadě. Jídlo ale bylo střídmé, chudé, pořád to přeci jen byla postní neděle. Věřím, že mladí stejně pramálo tušili, co vlastně mají na talíři. Jejich myšlenky už určitě směřovaly k tomu, co přijde odpoledne. 

A že to byla sláva! Morana se nazdobila pentlemi, namaloval se jí zubatý obličej, napíchla se na dlouhý klacek či kůl a byla za všeobecného veselí přinesena na náves, odkud se průvod vydal, aby ji definitivně pohřbil. Chlapci ji hrdě nesli, s bradami vystrčenými pyšně nahoru, děvčata je doprovázela, zpívajíce různé veselé písně. Každý na sobě, samo sebou, nejlepší šaty co měl. Kde měli vodu, házela se Morana do říčky, či potoka. Kde voda nebyla, tam se zakopala, nebo spálila. Nezakopávali spolu s ní jen zimu, ale také nemoci, smrt a různá neštěstí. 

Když pak byla zima definitivně pryč, bylo třeba uvítat jaro. Někde se to dělalo hned, jinde se čekalo do další neděle. Uřízl se mladý smrček, nazdobil pentlemi a jako Líto (Léto) putoval od domu k domu, opět nesen chlapci za doprovodu děvčat. Zpívalo se, koledovalo a dospělí se nestyděli pustit nějakou tu zlatku. Kdo neměl peněz na rozdávání, přinesl alespoň něco, co dům dal. Všichni se radovali z příchodu jara. Atmosférou se v tu chvíli nechali strhnout i mnozí vážení stařešinové. Co se vykoledovalo, to se šlo večer utratit do místního hostince. Ale pozor! Stále platilo, že alkohol je v tento den zapovězený. 

Umím si představit, že když děti večer po takovém dni lehaly do postelí, těžko se jim rozrušením a množstvím zážitků usínalo. Měly za sebou další krásný den ve svých horách. 

Tento obyčej z Krušnohoří postupně zmizel mezi oběma světovými válkami. Dnes, jak se obyvatelé našich hor navrací ke zvykům a tradicím, se vynášení Smrti leckde objevuje znovu. Samozřejmě v mnohem střídmější podobě. Ale i tak je to krok správným směrem. 
Dnešní fotografie pochází s vynášení Smrti v Nové Roli v roce 2015.