Pravidelní čtenáři Krušnohorského roku jistě vědí, že popisovaná místa, události a osobnosti jsou vždy voleny v souvislosti s nějakým významným výročím, připadajícím na daný kalendářní týden. Nejinak je tomu i dnes, byť souvislost nemusí být na první pohled patrná.
Na 14. březen totiž připadá MEZINÁRODNÍ DEN AKCÍ PRO ŘEKY A PROTI PŘEHRADÁM. Ano, i takový den existuje a byl vyhlášen v roce 1997. Právě jeho část, zaměřená proti přehradám, nachází v Krušných horách odezvu na mnoha místech. Kolik jen měst, vesnic a osad muselo ve své historii ustoupit stavbám vodních děl? Kolik lidských příběhů, neobyčejných osudů, kostelů, pomníků, domů a hospodářských stavení je na mnoha místech pohřbeno pod vodní hladinou? Přísečnice, Rusová, Kotlina, Menhartice, Fláje. Mohl bych pokračovat dál a dál. Na tato lidská sídla už můžeme bohužel jen vzpomínat. Dnes zaměříme pozornost na jedno údolí, které je stavbou přehrady zatím jen ohroženo.
Přesouváme se do Chaloupeckého údolí, na jedno z nejkrásnějších míst Krušných hor. V každém ročním období má toto údolí, jehož středem se jako had vine říčka Rolava na svém horním toku, neopakovatelné kouzlo. V létě, když stojí slunce vysoko nad obzorem, odráží se od hladiny řeky a kolem je slyšet, jak příroda oddechuje. Na podzim, když si musíte přitáhnout límec ke krku, okolo vás se honí ledový vítr a vše okolo vás je zbarveno odstíny žluté a červené. V zimě, kdy na vás dýchne doslova boží klid a celá krajina odpočívá pod vrstvou sněhu. I na jaře, které je krásné všude, ale tady obzvlášť.
Ve středu tohoto údolí, které spojuje Přebuz a Nové Hamry, ležela kdysi ves Neuhaus, česky pojmenovaná Chaloupky. Dnes po ní bohužel není ani památky, jen základy několika domů, zbytky sklepení, či umělý schod na toku Rolavy připomenou, že tady kdysi žili lidé.
V místech pozdější vsi se již ve 14. století intenzivně rýžovala cínová ruda. A kde bylo přírodní bohatství, tam se usazovali lidé. První písemné zmínky o obci pocházejí z 18. století, dlouho byla osadou obce Sauersack (Rolava), od roku 1904 pak samostatnou obcí. Při dnešním pohledu se zdá až neuvěřitelné, že v té době stálo v dnes opuštěné krajině 88 domů, žilo tu 565 obyvatel, byla tu pila, škola, nebo třeba také pět hostinců, obuvník, krajkář, truhlář a další řemeslníci.
Život obce skončil po druhé světové válce. První část obyvatel odešla „dobrovolně“ v roce 1945, zbytek byl odsunut o rok později. Jediný objekt, který přežil, byla Leopoldova parní pila. Ta dostala svého národního správce a nadále prosperovala. O to nepochopitelnější bylo rozhodnutí úředních orgánů, které činnost pily v roce 1947 direktivně ukončily. Nad některými kroky tehdejších soudruhů zůstává do dnešních dní rozum stát.
Dnes, jak již bylo řečeno, zůstala jen mocná a čarovná příroda. Údolí se stalo oblíbeným místem turistů ve všech ročních obdobích. Jeho středem vede cesta pro pěší, protíná jej Krušnohorská magistrála, v létě využívána cyklisty a v zimě běžkaři. Je to panenský kousek přírody a přitom je to odtud všude kousek. Za kopcem Jelení, tam najdete hospodu, z druhé strany Rudné a Vysoká Pec. Na jedné straně údolí vás cesta zavede na Přebuz, budete-li mít cestu na opačnou stranu, neminete Nové Hamry. Zdálo by se tedy vše zalité sluncem, ale není.
Nad Chaloupeckým údolím totiž jako Damoklův meč visí hrozba stavby vodního díla. Dnes není tak intenzivní a bezprostřední jako v minulosti. V 80. letech minulého století byl již dokonce hotový projekt a plán výstavby přehrady na pitnou vodu. Zatopeno mělo být celé údolí, k tomu vytyčeno ochranné pásmo. V roce 2011 vznikl tzv. Generel území chráněných pro akumulaci povrchových vod. Tento seznam byl v roce 2020 doplněn o dalších 31 míst a schválen vládou. Světe div se, Chaloupecké údolí na tomto seznamu figuruje. A i když všichni zainteresovaní uklidňují, že to ještě nic neznamená, chce se říct známé heslo: ZNÁME SVOJE LIDI! Osobně ale nevěřím, že se tato myšlenka někdy podaří zrealizovat. Myslím, že by nás, kteří by takové stavbě bránili vlastním tělem, bylo více než dost.
Na závěr dnešního příspěvku mně dovolte, abych si trochu přihřál svou polívčičku. Chaloupecké údolí na mne zapůsobilo tak mocně, že jsem zde našel inspiraci k napsání své knihy CHALOUPKY. Román se odehrává v letech 1914 – 1945. Snažil jsem se v knize popsat krásy zdejší krajiny, i osudy a životy obyčejných lidí, kteří zde žili a ten kousek země si zamilovali. V této době totálního uzavření všech obchodů je nejsnazší způsob, jak knihu získat, objednat ji přes internet. Máte-li chuť se ponořit do čtení, přidávám odkaz.
https://www.officentrum.eu/p/chaloupky-stepan-javurek/