Za téměř tři roky společného soužití už jsme si na sebe s naší Bellou krásně zvykli. Občas se sice na nebi objeví mráček (zničená zahrada, okousaný nábytek, útěk kamsi do neznáma), ale většinou jde o maličkosti, kterým se později člověk zasměje. Celkově se dá říct, že náš život plyne poklidně a pravidelně. Máme své potřeby a své rituály. Bella je ráda, když vypadneme do práce, nebo kamkoliv jinam, aby měla SVŮJ dům a SVOJI zahradu jen pro sebe. A my se snažíme nepátrat po tom, co se tam během naší nepřítomnosti děje.

Když už nastane chvíle, kdy musíme všichni obývat společný životní prostor, dokážeme se nějak dohodnout. Bella je ochotna tolerovat mou přítomnost výměnou za pravidelný přísun piškotů a občasné podrbání, já zase respektuji prostor, který mně byl doma vyčleněn. Ostatně, těch sedm čtverečních metrů mé pracovny, kde se smím volně pohybovat, je celkem postačujících. Dokonce tam mám i televizi. Jak říkám, přes den je to celkem pohoda. Zásadní problémy ale nastávají se západem slunce.

Na nočním režimu se nějak nemůžeme shodnout. Dokonce mi to, co můj pes provádí, občas přijde jako naschvál. Bella se totiž neřídí pouze týdenním režimem, ale dokonce ve svém chování respektuje státní svátky a dovolené. Pravidlo, které nastavila, je jednoduché. Když druhý den vstávám do práce, tak se prostě nevyspím. Náš týdenní cyklus tedy vypadá zhruba takto:

PONDĚLÍ:
Ráno vstávám po probdělé noci, sotva se držím na nohou. Pes leží natažen přes celou kuchyň a spokojeně oddechuje. Spí. Nemám čas si ho všímat, připravuji se na nejtěžší den mého pracovního týdne. Po návratu domů pes pořád spí. Plánuji, že si udělám kávu a pak půjdu se psem ven. Usínám na gauči, a když se probudím, začíná se stmívat. Pes se probouzí se mnou, pln energie. Chce ven. Chce si hrát. Chce běhat. V deset padám do peřin, nemůžu ale usnout. To je tím, jak jsem spal přes den. O půlnoci konečně usínám. Za tři minuty mě budí psí štěkot. A pak znova. A znova. V pravidelných intervalech až do rána.

ÚTERÝ:
Naprosto zničen vylézám z postele. Zaspal jsem. Pes spí v kuchyni. No počkej! Do práce přicházím pozdě. Bolí mě hlava. Chce se mi spát. Po návratu domů pes stále spí! To nemůžu dopustit. Budím ji. Používám mírné donucovací prostředky a po půl hodině konečně vyrážíme na procházku. Nechce se jí. Courá se. Dokonce provokativně zívá! Po hodinovém výletě přicházíme domů a pes únavou usíná. Vypadá to, že se mi dnes zadařilo. Při troše štěstí bude spát až do rána. Omyl. V jedenáct se probouzí a chce ven. Pak zase dovnitř. Štěká. Štěká pod okny do ložnice. Vyje! Celou noc nespím!

STŘEDA:
Vůbec nic nevím. Jak jsem se dostal z domu. Jak jsem dojel do práce. Kolikátého je. Jak se jmenuju. Vím jen to, že pes spal, když jsem ráno odjížděl. Po mém návratu z práce je vzhůru. Nezvykle čilá. Chce aktivity! Nejlépe běhat. Tak na to ti kašlu, holčičko. Natahuji se na gauč, ale čokl štěká, dokud na sebe nenarvu běžecké věci a nejdu s ní ven. Hodinu vlaju za psem jako hadr na holi, po návratu domů ještě dvacet minut házím míč, a pak mám konečně klid. Dnešní noc bude dobrá. Je! Přesně do čtvrt na tři. Pak začne pes štěkat a nepřestává až do rána.

ČTVRTEK:
Pes ráno spí. Když procházím kolem, omylem na ni šlápnu. Možná je to tím, že jsem už čtyři noci nespal. Když přijdu z práce, pes pořád chrní. Najdu ale roztrhanou botu, převrženou kytku a okousanou nohu stolu. Přes den byla evidentně vzhůru. A teď budeš taky, poroučím! Budím psa a až do pozdního večera jej otravuji. Nenechám jí ani jednu jedinou vteřinu na odpočinek. Dneska vyhraju já! Když pes v jedenáct večer padne vyčerpáním, mám pocit zadostiučinění a jdu rychle spát. V půl druhé mě budí štěkání…

PÁTEK – SOBOTA:
Přinesl jsem si železnou tyč a nebojím se ji použít. Jestli mě dneska v noci někdo vzbudí, tak uvidí. Pes je po příchodu domů úplně v pohodě, moc si mě nevšímá a hraje si na zahradě s míčem. Večer v půl deváté si jde způsobně lehnout za gauč. Tiše se přemisťuji do ložnice a čekám, co zase bude. Ráno se probouzím v šest. Ne kvůli štěkání. Prostě proto, že jsem zvyklý vstávat brzy. Pes dál spokojeně spí. V noci byl absolutní klid. Chodím po baráku, mlátím věcmi, bouchám dveřmi a všemožně se snažím tu malou bílou kouli vzbudit. Nic. Ani se nehne. V půl desáté si zívne, protáhne se a jde si po svých. Sobotní noc probíhá úplně stejně. Pohodička.

NEDĚLE:
V neděli si jde pes lehnout už v sedm hodin. Začínám něco tušit. Balím si věci na svůj těžký pondělní den a doufám, že dnešní noc bude jako ty dvě předchozí. Zaberu krátce po jedenácté. Ve čtvrt na jednu se domem rozlehne hysterické štěkání. Potvora jedna.