Jako každý muž, i já mám své sny. Obligátní postavit dům, zasadit strom, zplodit syna jsem zatím ve svém životě transformoval na postavit dům, udělat si krásnou zahradu, pořídit psa. Minimálně to třetí byla fatální chyba. Ale popořádku.

Dům jsme postavili asi před dvěma lety. Tedy postavili. Můj podíl na té stavbě spočívá v pravidelném měsíčním strhávání částky za hypotéku z mého bankovního účtu. Po domě přišla na řadu zahrada. Můj sen. Moje nejmilejší kratochvíle. Pěkně jsem si to všechno naplánoval a věnoval jsem hodně úsilí, aby se mé sny staly realitou. Jak jistě vědí ti z vás, kteří se v životě pustili do něčeho podobného, zahrada je běh na dlouhou trať. Nejprve hodně a dlouho makáte, pak hodně a dlouho čekáte, a pak se teprve konečně dočkáte. Když máte štěstí. O to je pak výsledek sladší.

Šel jsem na to od lesa. To máte navést zeminu, kompletně srovnat pozemek, zasadit trávu, udělat plot, vykopat díry a zasadit stromečky, koupit oblíbené jeřabiny (raději tři) a zasadit je, postavit zahradní domek, udělat skalku, zakopat chodníčky. Už jenom to napsat vás unaví, natož všechno vykonat! Já se do toho pustil a vše jsem dokončil. Aby to čekání, až se tráva zazelená, stromečky povyrostou, jeřabiny poprvé vykvetou, nebylo příliš dlouhé, pořídil jsem si na rozptýlení psa. Viděno zpětně, byla to střelba do vlastní nohy.

Já vím, že naše Bella je miláček všech. Každý, kdo jde kolem, na ní šišlá, mlaská, pejsku sem, pejsku tam, ty jsi tak krásná… Já budu v dnešním článku používat strohé označení čokl. Zaslouží si to! Tak tedy. Pořídili jsme si čokla a poprvé jej pustili na MOJÍ zahradu. Čokl si celý pozemek obešel, aby věděl, odkud kam sahá JEHO panství, pak si na mé rostoucí trávě našel několik oblíbených míst na kálení a začal se na zahradě chovat jako vetřelec. Ze začátku jsem stíhal opravovat škody a trpělivě vysvětlovat, co smí a nesmí. Bohužel ale také musím sem tam chodit do práce, a tak nemůžu být čoklovi za zadkem pořád.

Střih do dnešních dnů. Moje krásná zahrada už dávno měla patřit k ozdobám ulice. Tráva měla být anglická, nakrátko sestřižená. Stromečky měly sahat po výšku plotu. Ten měl sloužit svému účelu, tedy být nepropustný směrem ven. Jeřabiny měly mít za sebou první květenství a skalka měla přitahovat zahradnice z celých západních Čech. Výsledek?

Pozemek už není rovný. Neustálé zasypávání psích nor jej trochu zvlnilo. Tráva není anglická. Není ani zelená. Vypálené fleky po psí moči jsou jedna věc. Kopání tunelů na místech, kde je tráva nejhezčí, je věc druhá. Tůje podél plotu nerostou tak rychle, jak by měly. Možná je to tím, že si o ně čokl pravidelně brousí zuby. Jeřabiny už nemáme tři. Ani dvě. Už tam, sakra práce, není ani jedna. Čoklovi se asi zdálo, že zbytečně stíní JEHO zahradu, tak je prostě překousal vejpůl. Skalka je fajn. Jen je i na místech, kde by být neměla. Čokl ji postupně přenáší (kamínky i rostliny) na jiné části pozemku. Holt asi jiný vkus. Tento týden padly i dvě poslední jistoty. Nejprve to milé bílé zvíře vykopalo zahradní chodníček. A pak si otevřelo pletivový plot jako konzervu a vydalo se na návštěvu k sousedům. Je evidentně chytrá. Když totiž přišla na způsob, jak se to dělá, udělala díry na dalších třech místech.

Přemýšlel jsem, co s tím. První myšlenka byla v rozporu se zákonem na ochranu zvířat. Nakonec jsem se rozhodl, že celou zahradu zaliju betonem a uděláme si před barákem veřejné parkoviště. Myslím, že to bude vypadat lépe, než teď.
PS: Dnes jsem si pustil rádio a tam hráli infantilní písničku. Zpívalo se tam: máme rádi zvířata, protože jsou chlupatá a mají hebkou srst. Tak to u nás teda momentálně neplatí!