Dlouho jsem nedal k dobru žádnou historku ze života naší Belly. Nemějte mi to za zlé. Za prvé je většina toho, co ten pes dělá, tak absurdní, že by mně to nikdo nevěřil, za druhé příliš nestíhám zaznamenávat jednotlivé zážitky, neboť neustále uklízím bordel, opravuji zničené věci, schovávám vše, o co nechceme přijít. Také se marně snažím toho psa trochu vychovat. A když už mám chvilku, musím sám dělat psa.

Ano, čtete dobře. Bella projevuje od mládí nesmírnou náklonost ke všem psům, kteří se okolo ní mihnou. Trochu se jí tedy nelíbí ti úplně černí, ale to raději neventilujeme, nerad bych si jednou zničil politickou kariéru tím, že mám psa – rasistu. A v dnešní době to už není zase tak absurdní představa. Zpátky k tématu. Bella miluje psy, ale doma žádného nemá. Tak si ho vyrobila. Ze mě. Asi jí přišlo, že jsem na to nejvhodnější typ.

Takže už nestačí, když jí házím míček, když se s ní jen tak peru, nebo když se s ní přetahuji o provaz rukou. Není to autentické. Musím prostě dělat druhého čokla. Jedna věc je, že když běháte po zahradě po čtyřech, celkem z toho bolí kolena. Druhá věc je, že u toho vypadáte jako magor. A také se tak cítíte. Z toho tahání provazu taky docela bolí zuby. A to u toho ještě musím vrčet. No nic…

Další aspekt mojí role je, že psi se občas přátelsky, v rámci hry, koušou. Mají kožich, jsou na to zvyklí, asi je to nebolí. Mně to tedy trochu nepříjemné je, nebudu lhát. Zvlášť když je to nečekaně, zákeřně, po útoku z úkrytu. Teď už jenom čekám, kdy mě doma narvou do postroje a dají mně na vodítko.

Podle psího kalendáře je teď Belle asi tak 18 let. Takže dospívání, verze nejhorší puberta. Projevuje se to extrémní náladovostí, v některých věcech zvýšenou, v jiných zase sníženou aktivitou. A hlavně - rafinovaným chováním.

Dřív, když chtěla Bella proběhnout louží, dělala to z takové dětské touhy zlobit. Dneska si pěkně počká, až jsem té špinavé vodě co nejblíže a pak to provede metodou dva v jednom. Podobně probíhá ničení zahrady. Dřív prostě začala lomcovat stromem, keřem, nebo čímkoliv hlava nehlava. Ještě než jsme to zasadili, ještě než to vyrostlo, ještě než to začalo kvést. Dneska už je chytřejší. Počká si, až do toho vložíme kus energie. Až když to měsíc zaléváme, až když to vykvete. Až teprve tehdy, když je to nejhezčí, tak počká, až se vzdálíme z domu a rozcupuje to na hadry.

Nebo boty. Dřív ukradla botu, lehla si doprostřed zahrady a začala ji ničit. Při troše štěstí se dalo zasáhnout v čas. Dneska postupně a v naprosté tichosti odnese celý pár někam za boudu a nenápadně se ztratí. Většinou si dáme kafíčko, uděláme pohodu, užíváme nečekanou hodinku klidu, ale chyba lávky! Už jsem se pomalu naučil zásadu, že klid a ticho znamená problémy! Zásah je pak většinou marný a boty jdou do popelnice. Samozřejmě dokáže poznat ty nejdražší a těmi začíná. Já vím, teď si říkáte, proč nedáme boty někam nahoru. Stačí, že lezu doma po čtyřech, ještě abych tak měl boty v kredenci. To by byl vrchol!

Zkrátka a dobře, už se docela těším, až bude Belle podle psího kalendáře padesát a budeme ležet na gauči a koukat na Ulici. Do té doby to bude peklo. Pro dnešek končím, musím jít trénovat štěkání.