Na úvod dnešního článku si dovolím malé odlehčení. Mírně jsem zvolnil frekvenci článků seriálu PSÍ ŽIVOT. Říkal jsem si, že postačí proložit většinou seriózní příspěvky tímto mírně infantilním psaním o psovi jednou měsíčně. Dělal jsem to vlastně v dobré víře, ale dostal jsem od vás, čtenářů, pěkně za uši. Pejskaři jsou, všeobecně známo, jednou z nejsilnějších a nejhlasitějších komunit v tomto státě. A jak je naštvete, máte problém. Poznal jsem to na vlastní kůži. Tolik zpráv, kolik jsem dostal na téma - kdy bude zase něco o Bellince - jsem možná nedostal k žádnému z jiných článků. A teď už vážně.

Lidé si kupují psa z různých důvodů. Někteří mají potřebu o někoho, nebo něco pečovat. Jiní potřebují psa, protože s lidmi nevyjdou. Jsou i tací, kteří si domácího mazlíčka kupují, protože se cítí osamělí. My jsme se rozhodli rozšířit naši domácnost o bílou kouli z důvodů dnes nám nepochopitelných. A také trochu sobeckých. Protože mezitímco lidé vás neustále zpochybňují, hledají chyby, kritizují a pomlouvají, pes je jak známo nejlepší přítel člověka. Přítel, co vás bezmezně obdivuje a miluje. Jste jeho hrdina. Superman. Idol. A nikdo na vás nemá.

A protože takový obdiv, byť od němé tváře, je lákavý, leckdo podlehne a psa si koupí. Jako my. Než ale začnete brát, musíte nejdříve hodně dávat. Psovi musíte dát čas, spoustu peněz, energie, ale hlavně lásky. A když se protrápíte těžkými začátky, kdy máte doma vše zničené, rozkousané, kdy co chvíli do něčeho odporného šlápnete, konečně přijde čas sklízet plody své výchovy a péče. No a v tu chvíli se náš sen zhroutil.

Ne že by nás Bella neměla ráda. Ona nás přímo miluje. Jako své sluhy, krmiče, baviče a občas jako dvounohé věci na hraní. Ten vzpomínaný obdiv si však schovává pro jiné. Dá se říci, že pro všechny okolo. Jakmile někdo prochází okolo naší zahrady, pes vyje (asi aby dal najevo, jak mu doma ubližují), běží k dotyčnému, tiskne se na plot, nechává se drbat a obdivovat. Dokud kolemjdoucí nezmizí v dáli, vůbec ten čokl neví, že jsme tam také. Nám se pak věnuje vždy jen do chvíle, než se na obzoru objeví někdo další.

Podobné je to s příchodem návštěvy. Jakékoliv. Opravář, kamarád, nebo někdo z rodiny, vždy to má stejný průběh. Pes příchozího vítá, mazlí se, vrní a nehne se od něj ani na krok. Kouká na něj právě těma obdivnýma očima, o kterých jsem mluvil v úvodu. Na nás si také vzpomene. Když má hlad, nebo žízeň.

Absolutním vrcholem je ale to, co Bella předvádí, když se přiblíží můj mladší bratr Jan. Nevím, odkud se tahle její pubertální láska, dalo by se říct posedlost, vzala. Začne to vždy tím, že když Honzu vidí, radostí se počůrá. Kdekoliv, kde zrovna je. Aranžujeme to tak, aby se vždy potkali někde venku. A pak přichází soubor procítěných vzdechů, štěků, kňučení, lehání na záda a skákání do výšky. Pro pořádek – tohle všechno dělá pes, nikoliv bratr. Když se pak po návštěvě loučíme a odjíždíme, tváří se pes jako kdyby odjížděl ze školy v přírodě, kde se poprvé zamiloval.

Má to ale i své výhody. Když nemůžeme dostat Bellu do auta, stačí říct, že jedeme k Honzíkovi. A už tam je. Nepojedeš k Honzíkovi, je také jediná výhružka, která našeho psa usměrní, když dělá nepřístojnosti. Parádní je to také v momentě, kdy potřebujeme Bellu pohlídat. Jiní psi trpí, když jejich pán odjede třeba na dovolenou. Náš pes trpí taky. Když se po týdnu musí vrátit zpět domů.

Život je prostě někdy nespravedlivý.