Náš pes miluje jízdu autem. Občas je to jediná šance, jak ji zabavit a na chvíli uklidnit. A tak pravidelně vyrážíme na různé výlety, cesty za příbuznými, nebo alespoň na nákup do Karlových Varů. Co si ale počít v momentě, kdy vám uzavřou okres a zakážou cestovat? Výlety žádné, rodina v zakázané zóně, nákupní centra taktéž zapovězena. Náš pes na zprávy nekouká, situaci nerozumí a svou pravidelní motoristickou chvilku vyžaduje i nadále. Srdci neporučíš. Týden jsem odolával jejím smutným pohledům v předsíni a pak jsem se rozhodl, že ji povozím alespoň po městě. Vím, zní to trochu divně. A ono to mezi námi taky divné je. Ale co, nikdo nás přeci neuvidí.
Bella se pohodlně uvelebila na zadním sedadle (což je úspěch, normálně se hrabe dopředu) a vyrazili jsme. Okruh po městě. Taková improvizovaná Velká cena Chodova. V prvním kole jsme na jednom nepřehledném rohu narazili na zaparkovanou policejní hlídku. Viděl jsem je asi tak deset vteřin předtím, než jsme je minuli. Za tu chvíli jsem si uvědomil, že nemám papíry a pes není připoután. Naštěstí jsme projeli. Dobrý.
Po Chodově moc tras člověk nevymyslí, a tak jsme se museli po několika minutách vydat kolem hlídky znovu. Stále jsem neměl papíry a pes stále nebyl připoután. Logicky jsem usoudil, že se není čeho obávat. Nebudou si nás pamatovat (chyba) a nebudou nás stavět, protože mají spoustu jiných starostí (chyba). Plácačka nahoru, jasné a přísné gesto. Je to tady.
„Buď hodná!“ Prosím psa. Určitě bude, dneska má svůj den. (chyba)
„Dobrý den, pane řidiči, silniční kontrola.“
Nemám se čeho bát. Psa řešit nebudou (chyba) a doklady ukecám (chyba). Vše ostatní mám v pořádku (chyba).
„Nesvítí vám světlo!“ Začíná příslušník. Pes vrtí ocasem a přechází po zadním sedadle tak, aby bylo jasné, že není připoután.
„Aha, tak to jsem vůbec nevěděl,“ zkouším nalézt smír. Tento pokus mně trochu komplikuje fakt, že pes se právě snaží přelézt dopředu.
„Koukej zalézt, mrcho!“ Rvu ji zpátky. Příslušník zvedá obočí.
„Ten pes by měl být připoutaný!“
„Jo, jo. Já vím. Ale ona je hodná.“ Říkám přesně v momentě, kdy se pes konečně prodral na přední sedadlo.
„Předložte mi doklady.“ Pes přelézá skrze mě k otevřenému okénku a vrtí na policistu ocasem.
To bude dobré, nechávám ji. Naše roztomilá Bella ho obměkčí (chyba).
„Okamžitě dejte toho psa pryč a vystupte si z vozu!“
Hm. Vystupuji z vozu a jdu žehlit situaci. Světlo nesvítí, žárovku nemám, doklady nemám, pes nebyl připoután. Už mi to jen sčítají. To bude maximálně za tři sta. (chyba). Pět set jen to hvízdlo. Na dluh, peníze u sebe nemám.
„Můžu vám místo peněz dát psa,“ zkouším vtípek. Evidentně na něj nikdo nemá náladu. Odebírám se zpět do vozu. Předtím, než nastoupím, musím vykopnout psa z místa řidiče. Snažím se co nejrychleji zmizet. Než nastartuju, zapnu si pás a vyrazím, mám Bellu zpět na klíně. Občas takhle spolu řídíme. Rychle hodím blinkr a mizím. Příslušník na nás jen nevěřícně kouká. Na třetí kolečko se asi vykašleme. Jedeme domů.