PSÍ ŽIVOT XXVII. – JDOU PO MNĚ, JDOU 

Dnešní příběh výjimečně nebude o naší Belle. Budu psát o ostatních psech. O těch cizích. Nevychovaných, krvelačných bestiích. Zjistil jsem, že jsou všude kolem. Pes, jak všichni dobře víme, má šestý smysl. Nepozná sice, kdy má štěkat, kdy se má najíst, kdy má sedět a kdy ležet, ale jakmile se ho někdo bojí, jakmile z něho má člověk respekt, okamžitě to zvětří a náležitě využije situaci.

To je i můj případ. Jsem vášnivý běžec. Běhám vlastně pořád. Když prší, když sněží. Za světla i za tmy. Za každého režimu, chtělo by se s jistou dávkou nadsázky říct. Není zkrátka nic, co by mě zastavilo. Nic, až na jednu výjimku. A tou jsou psi.

Terény a trasy si zásadně vybírám tak, abych běžel co nejvíce v místech, kde to dobře znám. A abych, nedej Bože, nepotkal nějakého cizího, volně pobíhajícího čoklíka. Jakmile mám běžet po vesnici, kterou neznám, kolem chatové osady, kde jsem nikdy nebyl, nebo otevřeným terénem, okamžitě hledám na mapě, kudy bych nebezpečná místa oběhl. O trochu klidnější jsem, když běžím s někým. Ve dvou. Vím totiž, že když přijde na věc a objeví se čtyřnohá bestie, obětuji bez rozmýšlení svého kolegu a zdrhnu.

Často se mě kamarádi ptají, na co myslím, když běžím třeba čtyři hodiny v kuse. Jestli se nenudím, jestli to není fádní. NENÍ a NENUDÍM! Celou cestu, na každém kroku, totiž přemýšlím nad únikovými cestami, přírodními překážkami a dalšími různými způsoby, které mně zachrání život, až se objeví hladový pes. Mám už své zkušenosti.

V Boleboři jsem jednou musel skočit přes plot do zahrady. Roztrhl jsem si bundu a záda o ostnatý drát, byl jsem celý od hlíny a štěně na druhé straně plotu na mě vrtělo ocasem, dokud si pro něj nepřišla jeho panička. Koukala na mě jako na blázna. V Nejdku jsem před psem, který za mnou běžel, přelezl přes zídku na cizí pozemek. Pes, který mě pronásledoval, byl malý a neškodný. Ten na druhé straně zídky, ke kterému jsem vlezl, byl velký a vzteklý. Jednou jsem se, pronásledován, pro jistotu vyšplhal na posuvnou bránu u jakéhosi průmyslového areálu. Seděl jsem nahoře, cizí pes pode mnou. Skončili jsme, až když se brána začala otevírat. A mohl bych pokračovat…

A víte, co doopravdy nesnáším? Když ke mně běží štěkající pes, kterého vidím poprvé v životě a jeho majitelé, stojící v klidu opodál, na mě volají, že se nemusím bát. Je hodnej, nic vám neudělá, smějí se mi. A jak to mám asi vědět, vy chytráci? Pravda, měl jsem i období, kdy bylo psů tak nějak méně a skoro na mě neštěkali. Bylo to tím, že jsem běhal se sluchátky a poslouchal hudbu. Jakmile jsem sluchátka odložil, už zase štěkaly, potvory.

Úplně nejhorší období je teď. Když se poprvé oteplí a lidé se vyhrnou hromadně ven. I s nadrženými čoklíky, kteří v jarním vzduchu větří posery, na které by si zaštěkali. A tak vás moc prosím, mějte soucit a držte si své psi na distanc od běžců, cyklistů a dalších jim podobných. A vy, potvory, mě nechte laskavě na pokoji!

PS: Nedávno jsem byl s naší Bellou v lese a pustil ji na volno. Potkali jsme pár ve středních letech. Bellinka se běžela pomazlit k paní, která před ní začala couvat, dělala áá, úúú, váá, pomóóc a schovávala se za manžela. Nebojte, nic vám neudělá, je hodná, volal jsem na ni. Nechápu, že to nepoznala sama….