Marná sláva, Silvestr opravdu není nejoblíbenější den v životě psa. Je to už dlouho, co jsme my lidé slezli ze stromů. Dlouho, co umíme (alespoň většina) jíst příborem. Zkrátka dávno tomu, co jsme žili primitivním životem.

Některé zvyky jsme si ale pro jistotu ponechali. Třeba ten, při kterém si necháváme rok co rok dobrovolně ustřelit prsty petardou, sami sobě zapalujeme domy, chalupy, nebo auta rachejtlemi a spolehlivě se staráme o to, abychom po celé zemi měli na Nový rok co uklízet.

My si tohle všechno působíme dobrovolně, ale naši psi, ti na výběr bohužel nemají. My máme Bellu, která je ve všem zvláštní, a tak jsme byli v klidu. Díky loňské zkušenosti. Belle byly dva měsíce, my ji vzali na Silvestra na hory, na chalupu plnou lidí a taky dětí.

Měli jsme fakt strach, jak to zvládne. Ale pes byl totálně v pohodě, víc v pohodě než většina dospělých. Když pak začaly létat první rachejtle, nic to s ní nedělalo. Tak jsme ji s sebou vzali i na novoroční ohňostroj. Lidé okolo na nás koukali s podezřením, ale Bella seděla, koukala na barevnou oblohu a vrtěla ocasem. Úžasný pes!

Letos ale bylo všechno jinak. Ta roční životní zkušenost, plná karambolů, pádů, úrazů a všeho možného, se na ní podepsala. Letos prostě měla strach jako normální pes! Trhalo mně to srdce, pokaždé když se někde ozvala rána, Bella kňučela a běžela se ke mně schovat. Není to příjemný pohled, vidět něco, na čem vám tak záleží, ustrašené a nešťastné.

Celé by se to dalo vydržet, kdyby to trvalo hodinu. Od půlnoci do jedné. A pak se všichni poctivě vrátili k popíjení, přežírání a infantilní estrádě v televizi. Ale to ne, takhle to nefunguje. První petarda explodovala asi tak tři týdny před Silvestrem. Bella zajela pod stůl a já jsem se polil čajem. Asi je válka, myslel jsem si chvíli, než jsem pochopil, že právě odstartovala tahle mánie.

A pak s to rozjelo. Pěkně zákeřně, nečekaně, ale pravidelně se tu a tam, v blízkém i vzdálenějším okolí ozývaly rány, exploze a záblesky. Něco mezi Sarajevem a válkou v Perském zálivu. Menší troubové házeli přes den, ale našly se i takové exponáty, které měly potřebu pustit si svoji rachejtli ve dvě v noci.

Nervy jsme z toho měli oba, já i pes. Bella zalezla asi třicetkrát pod stůl, desetkrát pod gauč, dvakrát do skříně a jednou se pokoušela dostat do mrazáku. U toho kňučela, naříkala, štěkala. Já jsem se čtyřikrát polil, dvakrát kousnul, udělal se mi opar a jednou jsem… no raději nic…

Paradoxně nejlépe jsme zvládli samotnou silvestrovskou půlnoc. To jsme totiž byli připravení. Utemovali jsme okna, pustili si na plné pecky televizi a snažili se rozptýlit Bellu tancem a zpěvem. Přišlo mi, že by raději zpátky ty rachejtle. Asi ve tři v noci, když to konečně zcela utichlo, jsme si definitivně oddechli.

A básnička pro střelce? Máš-li doma dvacet petard, schovej si je, nebuď retard. Ten kdo střílí před Vánoci, nemá život ve své moci. Ten kdo střílí mezi svátky, ten má mozek na dva plátky. Kdo si počká na Silvestra a vydrží na půlnoc, toho máme rádi moc!