Moji milí čtenáři. Dostal jsem se do vážných problémů. Psovi se zdravotně ulevilo a tak začal přebírat velení v naší domácnosti. Respektive vracet věci k normálu dle hesla MŮJ DŮM, MŮJ HRAD. A aby se někdo nenechal mýlit, je to její hrad, ne náš. Jsme tady vlastně jen trpěni. Nastala u nás psí NORMALIZACE a my jsme takoví psí disidenti.

Začalo to nenápadně. Bella převzala zpátky svůj gauč. V době nemoci ležela tiše na ručníku, v rohu, jako chudáček. Nyní je zpátky v sedle, rozvalena na svém trůnu. My posedáváme okolo po židlích. Jako na nádraží. Těsně po gauči jsme přišli i o večerní televizní chvilky. Bella si prostě chce od 18 do 22 hodin hrát. A rozhodně nesouhlasí s tím, že bychom snad u toho čuměli na televizi. Metoda je jednoduchá, štěká tak dlouho, dokud tu bednu znechuceně nevypneme a nejdeme si hrát s gumovou krávou.

Procházky. To je další tragédie. Nejenže jsme se museli vrátit k předoperačním dávkám. My dokonce doháníme to, co jsme v nemoci zameškali. Jo, vím. Teď si říkáte, že to nic není. Ale ujít denně deset kilometrů s čoklem, co vás táhne jako na saních, to je teda eňo ňůňo. Od té doby, co namrzlo, je to ještě lepší. Jako zlatý hřeb u toho hrajeme takovou hru. Říkám tomu hra na pytel mouky. Spočívá to v tom, že když se po devíti a půl kilometrech blížíme k domovu, malá saň si lehne a dál se ani nehne. Leží tak dlouho, dokud ji prostě nezvednu a neodnesu domů v náručí. Jako ten pytel. Dvacet tři kilo, pro vaši zajímavost.

Úžasné je také přemísťování naší zahrady dovnitř do domu. Podle uměleckého vkusu naší Belly se hlína prostě víc než před dům hodí do obýváku. Dělá na tom dost usilovně. A jde jí to. Vrátili jsme se i k režimu ve dne klid, v noci bordel. Trochu jsem čoklíka převezl a vzal si tolik prášků na spaní, že mě nemohla vzbudit. Přišla ale na úžasnou věc. Když vás někdo kousne do ušního lalůčku, vzbudí vás po jakékoliv dávce omamných prostředků. Vždycky. Spolehlivě.

I já jsem ale přešel do protiútoku. Tenhle týden jsem jí dvakrát přiskřípl hlavu do dveří, jednou na ni šlápl, když přes den spala a třikrát nechal omylem otevřená vrátka u plotu. Díky tomu jsem zjistil, že se jí u nás líbí. Nechce utéct a nechce. Existuje ale jedna věc, která mě v těchto dnech nasere ještě víc než náš pes. Kolemjdoucí. Jejich hláška TO JE ALE KRÁSNEJ A HODNEJ PEJSEK mně přijde naprosto urážlivá.

PS: Po přečtení tohoto článku se pes rozhodl, že příště napíše něco o nás. Těšte se.