PSÍ ŽIVOT XIX. – ZAŘÍKÁVAČ PSŮ, ANEB SLAVÍ CELÁ ULICE 

Dnes se naposledy vrátím k dozvukům operace naší Belly. Dopředu upozorňuji pravidelné čtenáře, že konec dnešního příběhu si tak úplně nepamatuji. A nejen já.

Když se Bella po operaci probudila z narkózy, dostali jsme důležitý pokyn, který nám pan doktor kladl na srdce. Do 24 hodin se musí vyčůrat, jinak to bude průšvih! Cévkování, komplikace, nepříjemnosti! Sledujte to pozorně, nabádal doktor. Tak jsme poctivě zapnuli stopky.

1. hodina – už jsme nervózní, přitom pes ještě pořád spí. Navíc jedeme autem, takže je vlastně dobře, že se jí nechce.

3. hodina – jsme doma, pes pořád spí. Nervózně kolem ní chodíme, pro jistotu pod ní dáváme ručník.

5. hodina – pes je sice vzhůru, ale vstávat se mu vůbec nechce. Střídáme se u ní na pozorování. Hrozně ji rozčiluje ten ručník, co jsme pod ní dali.

8. hodina – blíží se večer. Nervozita stoupá. Odnášíme ji ven na travičku, s tušením, že venku jí to půjde lépe. Pes venku okamžitě usíná.

10. – 18. hodina – pes je stále venku na trávě, kde usnul. Nemůžeme ji probudit, abychom ji odnesli zpátky dovnitř. Celou noc se střídáme na pozorování a kontrolujeme s baterkou vlhkost trávy pod psem. Bohužel pořád suchá.

20. hodina – psovi je lépe, ale močit se mu prostě nechce. Naléváme ji vodou a hledáme na internetu, jak vyvolat vylučování u psa. Rad spousta a jedna blbější než druhá.

22. hodina – nervozita na postupu vzhůru, pes pořád leží a nic. Řešíme problém společně se sousedy v ulici, všichni konzultují, radí, chodí se ptát, jestli UŽ. Pořád nic.

24. hodina - rozhodující chvíle. Bella chodí po zahradě a nechápavě kouká na plot obsypaný půlkou ulice. Někdo má sevřené palce, jiný se potichu modlí. Jakási paní, co šla náhodou okolo, vyvolává energii. Výsledek? Pořád nic.

26. hodina - není zbití, voláme veterináře. Pes nečůral. Máme vydržet ještě chvíli a pak přijet. Jsou vidět první slzy, v celé ulici je temná atmosféra.

27. hodina - je rozhodnuto. Jedeme na veterinu. Lidé skoro pláčou, emoce jak při amerických prezidentských volbách. Odcházím do domu sbalit tašku.

28. hodina a 30 minuta: už mám v ruce klíče od auta. Pes se pomalu zvedá, šouravým krokem odchází do poloviny zahrady, tam přidřepne a čůrá. A čůrá. A čůrá. Pořád ještě. Všechno ven.

Současně se naší ulicí rozléhá křik, všichni pláčou štěstím, zcela neznámí lidé se objímají. Neseme z domu stoličky a s našimi sousedy otevíráme lahev Metaxy. Pivo teče proudem. Okolní svět je ponořen do totální karantény, na naší zahradě je ale ostrůvek naděje, kde se slaví. S dvoumetrovými rozestupy samozřejmě.

Pes si opět odchází lehnout. Kouká na nás s opovržením a nepochopením. Jakoby se za nás styděl…