Snažím se tyto psí příběhy psát na veselou notu, jako pobavení a odlehčení. Ale stejně jako v životě, není každý den zalitý sluncem. I my, při snaze o výchovu psa, narážíme na špatné okamžiky. Ten suverénně nejhorší nás potkal, když bylo Belle půl roku. Naštěstí vše, o čem vám budu vyprávět, dopadlo dobře. A tak se dneska můžeme některým momentům toho hororového zážitku i usmát.

Jak už jsem psal dříve, Samojed je plemeno, které není radno pouštět z vodítka. Když se navíc jedná o štěně, ještě navíc fenu, ještě navíc nevychovanou, ještě navíc rozmazlenou, ještě navíc poprvé hárající a ještě navíc pár metrů od silnice, může samojeda pustit z vodítka leda blázen. A tak jsem to udělal.

Byli jsme na výletě v horách, sluníčko svítilo, den jako vymalovaný a parta cyklistů, unešená z našeho krásného čoklíka, mě hecovala, ať ji pustím. Přece bys nechtěl bejt pořád na vodítku, řekl mi jeden z nich. A protože bych věčně na vodítku fakt bejt nechtěl, udělal jsem to.

Pes vzal okamžitě čáru a já ho začal honit po loukách. Dokud to bylo po loukách, bylo to fajn. V jednu chvíli ale náš lovec změnil kurz a namířil si to přímo k hlavní silnici. Dlouho si budu pamatovat tu bezmoc. Pes běží sprintem k silnici, po které se z dálky blíží auto, já marně řvu a nadávám a posledních několik vteřin už vím, jak to dopadne. Bella se odrazila a skočila nešťastnému řidiči přímo pod kola. Štěstí v tom celém neštěstí bylo, že ji auto nabralo světlem a odhodilo pryč. Nepřejel ji.

Dnes se již usmívám tomu, jak jsem poté, co jsem ke zraněné Belle doběhl, křičel: VOLEJTE ZÁCHRANKU! Jeden z přihlížejících týpků mně vysvětlil, že pro psy záchranka tak úplně běžně nejezdí. Naložili jsme Bellu do auta a jeli, jak nejrychleji to šlo, do Karlových Varů na veterinární pohotovost. Nikdy mně cesta z Ryžovny do Varů nepřipadala tak dlouhá.

Rozrazili jsme dveře, předběhli všechny v ordinaci a šli rovnou pod kudlu. Pan doktor byl v ordinaci sám (byla neděle) a tak jsem asistoval. Ani jsem se nestačil doktorovi pochlubit, že když vidím krev, omdlívám. Ale adrenalin udělal své, byla to sice spíš MASH než CHICAGO HOPE, ale podařilo se!

Rekonvalescence byla dlouhá a bolestná, ale nakonec vše dobře dopadlo. Bella začala po pár dnech ťapkat, po týdnu chodit a po měsíci běhala. Byla zdravá, jen po čase začala trochu kulhat. Opět jsme navštívili doktora a ten nám řekl, že bude třeba udělat ambulantní, banální zákrok, abychom příčinu kulhání odstranili. Tato operace proběhla (opět zdárně) minulý týden.

A v příštím článku vám vysvětlím, jak reaguje pes na operaci, na kterou ho vezmete, ačkoliv on sám cítí, že mu nic není. Tenhle týden je prostě hooodně nasraná.