Naše Bella měla minulý týden narozeniny. První narozeniny! Já jsem si v ten den byl, pod tíhou okolností, nucen přiznat jednu důležitou věc. Je za mě magor.

Jako oslí můstek k dnešnímu příběhu použiji jeden svůj starší zážitek. Dlouhá léta jsem hrál a později trénoval volejbal. Volejbal byl v těch dobách pro mě středem vesmíru. A vůbec jsem nechápal, pokud to někdo z mého družstva neměl stejně. Jednoho krásného dne se mi omluvila hráčka z (pro mě) důležitého tréninku. Napsala mně SMS, že její pes má narozeniny a ona musí na oslavu. Pamatuji si, jak jsem chodil po hale, nadával na ni a snažil se to pochopit. Marně. Že prostě někdo slaví narozeniny čokla, mně přišlo neuvěřitelné. Důkaz, že se svět zbláznil. A teď střih do současnosti.

Když jsme si koupili psa, byl jsem moc rád. Ale zároveň jsem si slíbil, že si zachovám zdravý rozum a nebudu se chovat jako blázen. Jako ti, nad kterými jsem běžně kroutil hlavou. Například, že si nebudu povídat se psem. Nikdy. Protože pes přece člověku nerozumí. No tak mluvit jsem na Bellu začal hned první den. A šišlat po týdnu.

Další bod zlomu byl okamžik, kdy jsem při prohlížení fotogalerie v telefonu zjistil, že na posledních 154 fotkách je jen pes. Žádný ženský. Žádný fotky s kamarády na pivu. Žádný fotbal. Prostě jen pes. To mně přišlo jako nešťastná náhoda, tak jsem si prohlédl své příspěvky na Facebooku. Nebyla to náhoda.

Pak už to jelo z kopce. Na mejdanech se kamarádi bavili o dětech a o práci. A my o psovi. Další milník byl, když jsem ve filtru na internetu vyškrtl čtyři hvězdičky a nastavil pravidlo, že hotel musí být přístupný pro domácí mazlíčky. No a tento týden jsem se definitivně přesunul na druhý břeh. Mezi cvoky. Udělal jsem psí dort, jel koupit psí dárky a odpoledne jsme si doma udělali hezkou chvíli a oslavili s Bellou její narozeniny. Není již cesty zpátky.

PS: Své bývalé hráčce, která se určitě v příběhu pozná, se hluboce omlouvám. Člověk se celý život učí.