Den před první společnou oslavou konce roku jsme se zúčastnili, jak jsem již psal v minulém příspěvku, svatební hostiny. Bella ji zvládla výborně. O mně se totéž říct nedá. Bylo to veselé a bylo toho moc. Díky tomu jsem zbytek noci doslova protrpěl. V té chvíli se ukázala další nesmírně pozitivní vlastnost našeho psa. Zatímco manželka mně většinou kocovinu škodolibě přeje, Bella měla upřímný, až dojemný strach o můj život.
Ležela věrně vedle mé postele, koukala na mne smutnýma a soucitnýma očima. Vždy, když jsem se začal zmítat na lůžku, vyskočila a hlídala mě. Několikrát mě láskyplně šťouchla čumáčkem. Bylo fajn vidět, že je alespoň někdo se mnou. Ten pes mi chtěl pomoct. A to se cení. Na ráno byla naplánována tradiční Silvestrovská procházka. Tajně jsem doufal, že ji někdo přesune. Odloží. Zapomene. Marně. Všichni se moc těšili, hlavně všechny děti. Na sníh a dovádění. A všichni tatínkové. Na svařák a na pivo. Těšila se i moje žena. Až budu vylézat z postele. Musel jsem tak sebrat všechny síly a ukázat, že jsem muž. Že to dám.
Oblékl jsem se a znechucen vyšel ven. Na vzduchu se mně ale udělalo líp. Bylo to výborné. Slunce svítilo, bělostný horský sníh všude kolem, úplná nádhera. Vzal jsem našeho pejska, který se v té kráse rozběhl sněhovým popraškem. Já za ním, vzduch mně pronikal do plic a kocovina nenávratně ustupovala. Bylo to úžasné. Pes zrychloval. Já zrychloval. Koukal jsem na zem, na krásný sníh. A to byla chyba. Pes běžel stále dál a dál, podél silnice. Poslední tři vteřiny si matně vybavuji. Bella si to ve svém úprku namířila přímo pod dopravní značku, stojící na dvou železných tyčích. Prosmýkla se mezi tyčemi, já pochopil, kam to celé spěje a než jsem stačil pustit vodítko a zachránit se, udeřil jsem v plné rychlosti hlavou do hnusné, obrovské modré cedule: SILNICE SE V ZIMĚ NEUDRŽUJE.
V té chvíli jsem se pocitově vrátil tam, kde jsem byl v noci. Na dno. Pes už mě ale nelitoval. Nechal mě ležet pod značkou a zdrhnul. Doprovázen salvami smíchu a potleskem lidí, které jsem považoval za kamarády. Zbytek dne jsem strávil ve společnosti prášků a mokrého hadru, těšíce se na večer. Počkej, až začnou lítat petardy mrcho, to ti budu dobrej.
Bella se stala hlavní hrdinkou dne a náležitě si to užívala. Když nadešel večer a tu a tam bouchla první raketa, pes netečně pobíhal mezi ostatními a ničeho si nevšímal. Před půlnocí jsme Bellu schovali do nejzapadlejšího pokoje, utemovali okna, aby neměla stres z ohňostrojů a napjatě očekávali, jak půlnoc zvládne. Zvládla ji rozhodně lépe než já. Mezitímco ve mně salvy raket, prskavek a jiného bordelu opět vyvolaly bolest hlavy, náš pes seděl, koukal zvědavě oknem na barevné, rozbouřené nebe a vrtěl ocasem. Když pak někdo infantilně řekl: JAK NA NOVÝ ROK, TAK PO CELÝ ROK, šel jsem si znechuceně lehnout.