Řeknu vám, ten půl rok když jsme na pejska čekali, jsem opravdu neviděl jediný problém. Nic co by nás překvapilo, nebo dokonce rozhodilo. Zpětně vím proč. Vůbec jsme si totiž neuměli představit, do čeho jdeme. Cestou autem pro štěňátko (trvala asi šest hodin) se mi do hlavy vkradla první pochybnost. Jak toho psa povezeme zpátky? Vydrží šest hodin v autě? A co ta garáž, kde má bydlet? Asi tam budu muset jít s ní. Nervózně jsem si bubnoval do volantu.
Do Králíků jsme přijeli o den dříve a ubytovali se v hotelu, který na internetu působil opravdu krásně. Platilo tady ale osvědčené přísloví – hore duj, dole fuj. V noci jsem toho moc nenaspal. Zachvátila mě takzvaná startovní horečka. Těšil jsem se a trochu bál zároveň. Ráno jsme vyrazili na All Inclusive snídani – nějaká teta nám přinesla čaj a zeptala se, zda chceme párek, nebo hemenex – a vyrazili jsme k domu paní L.
Ta na nás byla perfektně připravená. Aby ne, když jsem jí poslední týden napsal asi 264 dotazů. Věděla, že přijeli totální psí analfabeti a tak si s přednáškou, jak na pejska, dala opravdu záležet. Pak na nás vybalila startovací balíček. Granule – aha, doma máme pro jistotu asi pět pytlů. Tyhle jsou ale lepší, takže zásoby vyhodíme. Hračky pro štěňátko. Taky máme. Taky zbytečně. Vodítko. Jasně, to doma schováme. Hřeben na česání. Ten náš holt dáme do útulku. A pak nastal ten okamžik. Paní L. vyběhla na dvůr a přinesla něco, do čeho jsme se okamžitě na první pohled zamilovali. Nádherná, roztomilá, hodná psí holčička. Naše Bella. Musím říct, že v tu chvíli to bylo skutečně absolutní štěstí. Bellinka se k nám hned měla a udělala na podlaze v kuchyni loužičku. Asi radostí. Nebylo nač čekat. Rychlé focení, dlouhé loučení, příprava auta na cestu. Ještě jsme jí nechali deset minut běhat na zahradě, aby se vyčůrala. Nepotřebovala. Udělala to až po pěti minutách jízdy, u cedule konec města. Nevadí, uklidili jsme a jeli dál. V autě byla bezvadná, hodná. Akorát se po půl hodině znovu počůrala. Naše chyba, máme dělat přestávky. Udělali jsme tedy během následující hodiny hned tři, ale Bellinka už na záchod evidentně nepotřebovala. Pět minut po třetí zastávce se vyčůrala přímo na mě. No co. V polovině cesty jsem konečně pochopil systém. Zastavíme, pustíme ji na čerstvý vzduch a když se vrátí do vytopeného auta, počůrá se. Logicky. Oblékáme svetry a zbytek cesty jedeme s otevřenými okénky. Funguje to přesně 39 minut, pak se pejsek v klidu pomočí na sedadlo. Tak to vzdáváme. Musí se to naučit. Jak ale dokáže takové malé tělíčko během šesti hodin jedenáctkrát nachcat půl litru, to je mi tedy záhadou.
Na Chodov padá šestá večerní a my konečně přijíždíme s pejskem do jeho nového, dočasného domova. Ke kamarádovi na barák. Svítí se. Bereme Bellu dovnitř a pouštíme jí. Kamarád ji určitě nenechá v garáži – takového mazlíčka. Bella je v novém domově šťastná. Lítá po kuchyni, čmuchá, štěká. Všichni jsme šťastní. V 18 hodin a 24 minut vidíme Bellinku poprvé kakat. Uprostřed obýváku. Některým z nás tuhne úsměv na rtech.