PSÍ ŽIVOT III. - HALÓ, PANÍ, CHTĚLI BYCHOM PEJSKA

Takže volba je jasná. Samojed. Když máte jasno, zbývá vlézt zpět na Google a pěkně pátrat po nejbližších chovných stanicích tohoto plemene. Aha, nejbližší není žádná. Nakonec jsem kdesi u Polska objevil vášnivou chovatelku, paní L. Napsal jsem jí pečlivě promyšlený mail. Něco na způsob: Jsme mladá rodina s domečkem a velkým pozemkem a milujeme psy. Paní L. brzy odpověděla, že je to super, ať se přijedeme podívat a že když bude vše OK, může být štěňátko za půl roku naše.
Ten půl rok byl fajn, vzhledem k tomu, že domeček ještě neměl ani základovou desku, ten úžasný pozemek byl bahňák bez plotu a moje jediná zkušenost se psem z posledních let byla komicko – tragická. Štěně vlčáka si chtělo hrát a já před ním lezl na strom.
No nic. Za pár týdnů jsme vyrazili do městečka Králíky za paní L. Předem jsem jí napsal asi 10 mailů, jak se těšíme. Když jsme se ale objevili před jejími vraty, měl jsem přesto pocit, že vůbec neví, kdo jsme a co chceme. Záhy jsem pochopil proč. Ona totiž veškerou pozornost věnuje svým malým chlupáčům. Na psy šišlala jako na děti, to jsem si hned slíbil, že nikdy dělat nebudu. (Dneska na Bellu běžně šišlám jako debil.) Trochu mně taky přišlo, že její sympatický manžel je v rodinné hierarchii až za smečkou. Dneska už chápu. Skoro rok jsem doma taky až dvojka. Ale jinak byla paní L. moc fajn, na nic extra se nás vlastně neptala a tak jsme si plácli. Na podzim bude jedno štěňátko naše. Už v autě na cestě zpět do západní Evropy jsem se těšil jako malej kluk.