Když se konečně rozhodnete a získáte, téměř bez nátlaku, souhlas své drahé polovičky k pořízení psa, zbývá poslední úkol. Vybrat jakého. Ve všech odborných publikacích se dočtete, že pes se má vybírat dle povahy a prostředí, ve kterém bude žít. Důležité jsou zkušenosti a životní styl chovatele. Toliko odborná literatura. V praxi jde samozřejmě o to, aby byl pes co nejhezčí. Péče o zvíře navíc není jaderná fyzika a zvládne ji každý. To si myslí všichni , kdo nikdy neměli psa.
Dle těchto tezí probíhal výběr i u nás. Chtěl jsem severského psa. Proč? Prostě proto. Pes je přece láska. A láska se rozumem neřídí. Takže seveřan… Najít na googlu všechny možné i nemožné seveřany nebyl problém. Pak už se jen vybíralo. Fotka za fotkou. Husky – dobrý. Malamut – lepší. Grónský pes – kde vzít a nekrást. Bernardýn – kde se proboha vzal v seznamu severských plemen? A pak přišel on, našich srdcí šampion.
Samojed. Stačily necelé dvě vteřiny pohledu na fotku bílého, nádherného, usměvavého, věčně čistého, heboučkého, voňavého (i to jsem z fotky poznal) pejska. A bylo rozhodnuto. Škarohlídi kolem, kteří mimochodem nic neví o psech (promiň mami) varovali, že tenhle pes nebude pořád bílej. Že budou všude chlupy. Že bude ničit zahradu. Že mu bude vedro. Už tehdy jsem bezpečně věděl, že jsou úplně vedle…