Jak je všeobecně známo, každý pořádný průšvih začíná ušlechtilým nápadem. I my jsme jeden takový měli. Tedy zpočátku hlavně já. Rozhodli jsme se stavět. A jak každý chlap ví, na zahradu patří pes. Poprvé mě s tou myšlenkou žena vyhodila. Ale já se nevzdal. Nenápadně jsem to zkoušel. Zase a znovu. Šel jsem na to chytře a strategicky. Ve správný okamžik, když se mně třeba něco povedlo, jsem téma pejsek vytáhl a orodoval za čtyřnohého přítele, který nám prosvítí život.
Viděl jsem to v barvách. Bude to radost. Mazlení, procházky, vítání, když přijdeme domů. Výlety, hry, výstavy. Idylka. Moje žena občas ty chvíle kazila. Že prý se psem jsou starosti. Že nebudeme moct jet ani k moři. Že po něm bude všude bordel. Shovívavě jsem ji nechával být. Však ona uvidí. Postupem času se mi podařilo debatu posunout. Z fáze ANO či NE jsme se posunuli do bodu KDY?
A protože jednou z největších předností, které mám, je plánování, vymyslel jsem to, navzdory mírným protestům mé ženy, sám. A o tom zase příště…..