RUČNÍK V RINGU

Kdo mě zná, ten ví, že jsem vášnivým běžcem. Běh je pro mě koníčkem, radostí, trochu posedlostí (letos už mám například v nohách více jak 3000 kilometrů), terapií na starosti a problémy, inspirací pro práci, prostě je to součást mého životního stylu.

My kluci se občas rádi pereme s drakem a pak se necháváme obdivovat za svou statečnost a za své činy. Běh je pro mě i takovým drakem, kterého stále dokola překonávám, posouvám hranice svých výkonů a dokazuji si, jak jsem dobrý. Lechtám si ego, dalo by se říct. V poslední době ale začínám narážet na nepříjemné překážky. Dalo by se říct, že přicházejí s věkem. Ne že bych se cítil nějak starý, ale zrovna při tom ultra maratonském běhu je každý rok (a každé kilo) znát.

Začalo to banálně. Kauzou hůlek. Kluci, se kterýma chodím po horách, jsou všichni starší než já. Když začali postupně používat při našich túrách hůlky na chození, hodně hlasitě a hodně škodolibě jsem se jim posmíval. Vem si hůlku, mládí máš jen půlku, říkával jsem. Letos jsem si na naše putování po horách sám hůlky poprvé vzal. Ty trapné poznámky jsem musel přežít, dneska už bez hůlek nedám ani ránu.

Druhou připomínkou toho, že mám Kristova léta za sebou, je fotbal. Hraju pralesní soutěž na vesnici, ale je to pro mě jako Liga mistrů! Miluju fotbal, miluju dávání gólů a miluju vyhrávání. Kluci, co hrají proti mně, to ale většinou milují taky. A tak se snaží. Každou sezonu se objevují noví. Mladší, rychlejší a drzejší. A já se pořád snažím s nimi držet krok. Radši bych umřel, než se nechal předběhnout od nějakého teenagera! Zatím jim celkem v pohodě stačím. To, jak se ale po každém zápase odběhaném proti mladým vlčákům, musím dávat tři dny do kupy a sotva lezu, vím jen já. A bojím se, že brzy přijde den, kdy jim budu už jen koukat na záda.

Asi před třemi měsíci se mému běhání postavil do cesty další nepřítel. Můj levý kyčelní kloub. Nejprve začal jen tak tiše protestovat a dávat o sobě sem tam vědět. Protože ho ale statečně ignoruji, začal přidávat. Tak nějak jsem se s jeho nářky naučil žít. Někdy bolí víc, jindy méně, občas si ani pořádně nemůžu sednout do auta. Ale běhám dál! Všechno je to přeci v mysli, člověk si problém nesmí připouštět.

Dneska jsem měl naplánovaný krásný běh. Těšil jsem se celý týden. Z Karlových Varů, od soutoku řeky Rolavy s Ohří, proti proudu Rolavy až nahoru do hor, nad Přebuz, kde Rolava pramení. První se mně postavilo do cesty počasí. Od rána lilo jako z konve. Ale vyběhl jsem! Nádherná cesta mě dovedla z Varů do Nové Role, kde déšť ustal a vypadalo to na krásnou etapu. A ejhle. Na cestě z Nové Role do Nejdku se ozval můj levý kyčelní kloub s takovou intenzitou, s jakou to ještě nikdy neudělal. V Nejdku jsem dal pauzu, prošel jsem si krásnou Křížovou cestu, bolest ale neodezněla. Naopak. A tak jsem se rozhodl a poprvé hodil ručník do ringu.

Přestal jsem si hrát na hrdinu, nasedl do vlaku a vydal se zpátky domů. Byla to bolestná porážka, kterou budu muset ještě rozdýchat. Přemýšlel jsem, co budu dělat. Vždyť za měsíc (24. září) běžím Krakonošovu stovku! Ano, chápete to dobře. Je to závod dlouhý 100 kilometrů, který vede po hřebenech Krkonoš. Přeci tam nebudu takhle pajdat! Naštval jsem se, v Nové Roli jsem vystoupil, a doběhl těch 7 kilometrů domů po svých. Když už jsem se blížil k domovu, předbíhal jsem dva mladíky (asi tak 15 let!!), kteří šli po chodníku a čuměli do mobilů. Když jsem je předběhl, ten jeden řekl nahlas a bez ostychu: Fuj, ten smrděl! Jojo, kluku, pomyslel jsem si. U mobilu se nezpotíš, abys smrděl taky. A já, na rozdíl od tebe, zítra vyběhnu znovu. Protože jsem hrdina! Kyčel nekyčel.

Hezký víkend Vám všem!