Takových míst, která v Krušných horách člověka doslova chytí za srdce, je mnoho. Některá známější, jiná skryta jen pro ty, kteří znají cesty a cestičky, kam se běžný turista nevydá. Málokteré má ale takové kouzlo – genius loci – jako Ryžovna. Bývalá obec, dnes jeden z hojně navštěvovaných turistických cílů. Zaručeně se vám zatají dech, ať už sem přijdete z jakéhokoliv směru. Já to mám nejraději přes kopec od Hřebečné, kdy se před vámi zjeví to mělké údolí jako na dlani.

Ryžovna je navíc kouzelná v jakémkoliv ročním období. Na jaře kvetoucí, barevná, plná života. Však se také ve zdejší přírodní rezervaci nachází více jak 140 druhů rostlin, z toho na dvě desítky chráněných. V létě je Ryžovna tichá a klidná, jen se zastavit. Podzim je tu snad nejkrásnější, těch barev okolo! A o zimě raději ani nemluvit. Člověka napadne, jak to tu tehdejší obyvatelé mohli, neustále zapadáni sněhem, zvládat.

A když už jsme u těch obyvatel. První sem přišli již v 16. století, postupně tu žilo v osmdesáti staveních přes 600 německy mluvících obyvatel. Měli tu školu (dnes je v ní restaurace a pivovar), několik hospod a samozřejmě kostel. Jak už název napovídá, zdejší obyvatelé se živili rýžováním cínové rudy, dalo se tady ale najít také stříbro, nebo kobalt. Zkrátka Rudohoří. Když pak zdroje došly (to jen dnes máme pocit, že je vše bezedné), museli se místní vrhnout na něco jiného. Někdo paličkoval krajky, jiný dělal se dřevem, vždycky se ale nakonec nějaké živobytí našlo. Ať už tu byl život jakýkoliv, skončil po druhé světové válce. Obyvatelé museli ze svých domů odejít a ty postupně chátraly, až docela spadly. Nutno podotknout, že člověk jim k té zkáze dost pomáhal.

Dnes už tu není nic, chtělo by se říct. Není to ale docela pravda. Pár domů stojí (třeba ten, který proslavil seriál Rapl), jsou tu dvě hospody (mimochodem obě dobré) a je tady také památník kostela Svatého Václava. A když už jsme zase narazili na ten kostel, povím vám jeho příběh. Postaven byl mezi léty 1805 až 1807, aby zdejší věřící nemuseli za Bohem putovat až do Božího Daru. Zasvěcen, jak již bylo řečeno, svatému Václavovi, vydržel na svém místě o pár let déle, než jeho farníci. Posledním, kdo ve zdejším kostele roku 1945 kázal, byl páter Alois Nürnberger. Náporům počasí a nenechavým rukám zlodějů kostel odolával do roku 1968, kdy byl barbarsky zbořen. Stejnému osudu neunikl ani zdejší hřbitov.

Dnes je na tom místě památník, připomínající zdejší historii, i podobu kostela. Zasloužili se o něj mnozí dobří lidé, včetně bývalých obyvatel Ryžovny a jejich potomků. Každý, kdo by chtěl skutečně pochopit, co to znamená smíření, ať se na to místo zajede podívat na podzim, konkrétně 28. září, kdy se tu každoročně koná vzpomínkový akt. Lidé, kteří si tu rok co rok připomínají památku zaniklé obce, mají jedno společné. Lásku k tomu nádhernému kousku našich hor. A vůbec nezáleží na tom, jakým jazykem mluví. Možná by si ten prostý kostelík zasloužil jednoho dne obnovit. A třeba se toho dočkáme.

A když už mluvíme o obnovování, v posledních letech se pravidelně objevuje záměr na znovu vybudování obce v místech, kde kdysi Ryžovna stála. Ten projekt je dosti kontroverzní. Především proto, že stavba nových domů by nezaručovala návrat života do zdejších míst. Spíš by tu vyrostl další resort pro víkendové pobyty. Já osobně bych nechal zdejší mrtvé v klidu spát. Takových bláznů, co by tu žili trvale, je opravdu jen pár. A Ryžovna má své kouzlo právě taková, jakou ji známe dnes. Pokaždé, když odsud odcházím, tak se nahoře naposledy ohlédnu a mám jedno přání. Aby ten krásný pohled na Ryžovnu zůstal zachován i dalším generacím.