KRUŠNOHORSKÝ ROK 66: JELENÍ – MAGICKÁ DUŠE KRUŠNÝCH HOR

Jestli se někde ukrývá duše Krušných hor, pak je to v malebném údolí, kde kdysi stávala obec Jelení. Tento svůj čistě subjektivní pocit mám pokaždé, když do těch míst přicházím. Ať už do prostoru, kde se tato obec nacházela, přicházím ze směru od Nových Hamrů, po silnici vedoucí od Přebuze, či přes kopec směrem z Chaloupeckého údolí, pokaždé mě ten pohled, kdy se před vámi rozestoupí les a objeví se drsná, ale krásná krajina, chytne za srdce. Mé první kroky většinou vedou do míst, kde stával kostel svatého Antonína Paduánského (dnes je zde památník, o kterém ještě bude řeč). Pod stromem je tu malá lavička, kde se dá pěkně rozjímat a přemýšlet. Třeba o historii zdejší, dnes již zaniklé obce.

Prví sem, do drsné horské krajiny, přišli horníci ze saského Schneebergu. Bylo to v 15. století a lákala je především vidina dostupných ložisek cínu, která se nacházela všude kolem. A právě cín se skutečně stal pro první osadníky zdrojem obživy. Jeho dobývání muselo být pro horaly nesmírně obtížné. Jen si představte, co všechno ti lidé museli zvládnout. Dobývat rudu, stavět svá obydlí, kultivovat okolní nepoddajnou krajinu, aby dala alespoň nějakou úrodu, chovat pár kusů dobytka, přežít dlouhé a tuhé zimy, kdy se často sotva dostali přes práh svých domů. Ještě vám připadá, že to máme dnes těžké?

Cín ale nedokázal zdejší obyvatelstvo živit donekonečna. Zdroje se postupně vyčerpávaly, občas práci přerušila válka, a nakonec přestala být zdejší těžba rentabilní, neboť Evropu zaplavila levnější ruda, dovážená ze zámoří. Zdejší obyvatelé tak byli postaveni před zásadní otázku. Zůstat, či odejít za lepším? Zůstali. Z části proto, že o ničem lepším nevěděli, ale hlavně z toho důvodu, že zdejší hory už byly pro několik generací z nich domovem. Milovali to tady. A tak začali hledat nové zdroje obživy pro svůj těžký život.

Právě v té době vznikaly po celém Krušnohoří nové řemeslné výroby, které se pak udržely po dlouhá desetiletí. Někde se vyráběly pušky, hračky, či hudební nástroje, jinde se třeba šily rukavice. Tady, v západní části Krušných hor, bylo velice populární paličkování krajek. Paličkovalo se všude v okolí. V Jelení, přes kopec v Chaloupkách, i ve větší Přebuzi, či Nových Hamrech. S trochou nadsázky lze říci, že se paličkovalo téměř v každé chalupě. Přímo v Jelení pak vznikla firma Antona Gottschalka. Gottschalk vykupoval krajky od všech lidí z okolí a dále s nimi obchodoval doslova po celé Evropě. Jeho podnik se stále rozrůstal, nakonej se v roce 1846 (už po smrti svého zakladatele) přesunul do většího Nejdku, který měl na rozdíl od Jelení jednu výhodu – vedla tudy železnice.

Ani odchodem Gottschalkova podniku se ale život v Jelení nezastavil. Právě naopak. V této době se obec Jelení nacházela na pomyslném vrcholu. Alespoň co se počtu obyvatel týče. V roce 1847 zde žilo dnes těžko uvěřitelných 1211 obyvatel ve více než 150 domech. Při snadném přepočtu si můžeme uvědomit, jak početné byly tehdejší domácnosti. Bylo takřka nemyslitelné, aby někdo obýval celý dům sám, nebo ve dvou. To byly naprosté výjimky. Ve většině stavení naopak žili lidé pěkně pospolu, celá početná rodina, často i širší příbuzenstvo. A společně lidé nejen žili, ale také pracovali, slavili svátky a výročí (v obci bylo několik hospod a hostinců), nebo se modlili. K tomu si v roce 1832 místní postavili kostel, který zasvětili svatému Antonínu Paduánskému. Kostel pak byl dominantou celé vesnice a také němým svědkem smutného konce Jelení.

K němu se začalo, tak jako na mnoha jiných místech, schylovat už ve 30. letech, které přinesly do zdejších hor bídu a hned po ní vlnu nacionalismu. Tehdy si to málokdo uvědomoval, ale klid už se sem neměl nikdy vrátit. Brzy přišla válka a po ní odsun většiny zdejšího obyvatelstva. Z Jelení šli všichni. Dobře nedopadly ani pokusy o částečné dosídlení. Nikdo tady, obrazně řečeno na kraji světa, nechtěl zůstat. Ti, kteří měli ke zdejší půdě vztah, byli pryč. A nově příchozí hledali snazší život, než tu věčnou lopotu a půl roku trvající zimu. Nakonec tady zbyli jen vojáci, kteří zde měli posádku.

Právě vojáci se nakonec podíleli na akci, kdy byly zbytky obce Jelení doslova srovnány se zemí. Stalo se to v roce 1964, kdy přes katastr v té době již prázdné vesnice, s chátrajícím kostelem smutně stojícím uprostřed, vedla etapa tehdy tolik populárního cyklistického Závodu míru. Tehdejší stranické vedení si nepřálo, aby závodníci a diváci zmíněného závodu na vlastní oči viděli tu zkázu, která zde od odsunu původních obyvatel byla zaseta. Několik týdnů před závodem přijela do Jelení četa ženistů. Vojáci vedle každého z domů vybagrovali příkop, do kterého zbytky stavení nahrnuli. Vše pak pečlivě zakryli, aby po vesnici nezbyla ani památka. Tento barbarský čin se bohužel dotkl i kostela svatého Antonína Paduánského.

Na místě, kde kostel stával, byl 15. května 1993 vztyčen památník, připomínající historii tohoto místa. Alespoň malá náplast na osud, který Jelení potkal. Dnes zde sice nenajdete stovky domů, jako kdysi, ale na atmosféře místa se nezměnilo nic. Když se tu posadíte a rozhlédnete, pořád máte pocit, jakoby vám všichni ti lidé, kteří zde žili, hleděli přes rameno. Kéž si Jelení zachová své kouzlo i pro další generace.