Malebná a dravá říčka Rolava pramení v oblasti, které se příznačně říká srdce Krušných hor. Napájí ji krušnohorská rašeliniště a močály nedaleko státní hranice s Německem. Odtamtud kvapem míří z kopců dolů, divoká a hučící. Zakusuje se do krajiny, kde svým tokem vytvořila malebná údolí a po necelých šestatřiceti kilometrech se v lázeňské metropoli – Karlových Varech – stává levostranným přítokem své větší a slavnější sestřičky Ohře.

Právě její vzdálenost (přesně 35,9 kilometru) umožňuje zdolat její tok za jediný den. Je to krásný výlet, který mohu vřele doporučit. Sám si cestu podél Rolavy dopřávám několikrát do roka, naposledy v minulém týdnu. Rolava se dá zdolat pěšky, během, nebo na kole. V zimě občas musíte zapojit i běžky a zdolat tok řeky zvláštní sportovní kombinací. Konec řečí, pojďme vyrazit.

Stojím v Karlových Varech, pod autostrádou po které proudí stovky aut a koukám, jak se Rolava vlévá do Ohře. Voda, která ještě nedávno ležela pod sněhem v téměř tisíci metrech nad mořem (řeka pramení ve výšce 918 metrů), bude jako součást Ohře pokračovat dál, do Labe, a pak až do Severního moře. Tady dole už to vypadá na začátek jara, čepice a rukavice putují do batohu. Rychlá rozcvička a vyrážím.

Rychle proběhnu čtvrť Rybáře, minu rekreační areál, který nese stejné jméno jako řeka, kterou sleduji, proběhnu okolo nádraží ve Staré Roli a už jsem z města skoro pryč. Panelové domy mizí a cesta vede příjemnou stezkou skrze zahrádkářské kolonie. Rolava se zde klikatí, sem tam se objeví peřej, ale takový kalup, jaký na nás čeká nahoře v horách, to není. Míjím farmu Kozodoj, kde se na chvíli zastavuji. Kozodoj je ekocentrem, kde pořádají tábory, kroužky, mají tu chráněné bistro, a také krásnou kvízovou stezku. Na kvízy ale není čas, musím dál. Řeka tady víceméně kopíruje železniční trať, vlní se, kroutí, až se před námi najednou objeví první domy. Jsme v Nové Roli. Za zmínku stojí krásný kostel, zasvěcený svatému Michaelovi, který leží téměř na dohled řeky. Že jej Rolava nesmetla některou ze svých obrovských povodní, které historie pamatuje, je velké štěstí.

Probíhám Novou Rolí, míjím nádraží a areál porcelánky Thun (doporučuji někdy návštěvu muzea porcelánu) a za městem se znovu nořím do přírody. Ta se tady mění, řeka nabírá na rychlosti a zakusuje se do příkrého údolí. Mám za sebou prvních deset kilometrů. Běžím po staré nejdecké silnici, Rolavu na dohled. Občas jsem na úrovni toku, občas na něj koukám, jak se dere desítky metrů pode mnou, už jsme prostě téměř v horách. Mineme Smolné Pece a zanedlouho jsme v Suché. Nejdecké tovární komíny máme na dohled, já ale spíše obdivuji některé domy tady v Suché. Staré, poctivé baráky, některé nádherně opravené. Na Suchou plynule navazuje Nejdek. Kdybych měl přemýšlet, kam vás pozvat v tomto městě, nevěděl bych, čím začít. Nejdek má svůj půvab a svá lákadla.

Probíhám místní náměstí, míjím věž nejdeckého hradu a už jsem u kdysi slavných železáren. Ulicí Závodu míru (vedla tudy jeho etapa) pokračuji v závodě proti řece. Sněhu tady přibývá, teplota klesá, je čas na zimní výbavu. Rukavice, čepice, mikina. Všechno jde do akce. Tady už to hučí, tohle je pravá horská řeka. Mimochodem, výškový rozdíl od pramene k ústí dělá u Rolavy 548 výškových metrů. To je na třiceti šesti kilometrech až dost. Minu odbočku na Vysokou Pec, nechám se vytroubit jakýmsi nešťastným člověkem, kterému na silnici evidentně vadím a přibližuji se k poslednímu městečku na trati. Jsme v Nových Hamrech.

Mám za sebou dvacet dva kilometrů, rychlou občerstvovací zastávku v některém z místních zařízení bych si zasloužil. To už bych se ale pravděpodobně nezvedl, a tak vyrážím dál. Za Novými Hamry už je sněhu a ledu tolik, že se dá běžet jen s největší opatrností. Přibíhám na Chaloupecké parkoviště, oblíbené startovací místo mnoha výletů. Tady vyměním boty za běžky. Napadá vás, jak se sem dostaly moje běžky? Na parkovišti na mě čeká auto. Měl jsem ten výlet trochu připravený. A hlavně se také musím dostat domů, protože zpátky do Varů už bych určitě nedoběhl.

Takže lyže na nohy a do stopy! Mířím k Chaloupeckému údolí. Místní krajina? To se snad ani nedá popsat slovy. Jakoby mně někdo do těla nalil živou vodu. Skrze bývalé Chaloupky mířím po perfektně udržované trase do zaniklé obce, jejíž české jméno je stejné, jako naše řeka. Rolava. Tady se zastavil čas. V tom nejlepším slova smyslu. Odsud už je to jen kousek k turistickému přístřešku Lučiny. Pramen Rolavy je odsud slabý půl kilometr. Já jej ale dnes nespatřím. Tak nějak cítím, že bych měl tu krásnou okolní přírodu nechat na pokoji, zvlášť v tomto ročním období. Svůj dnešní cíl jsem beztak splnil. Tak Rolavo, díky za dnešní nádherný zážitek, který si mně připravila. A zase někdy na shledanou.