Ve středu nastane den s téměř magickým datem. 2. 2. 2022. Tento den, druhý únor, je v mezinárodním kalendáři zapsán jako světový den mokřadů. A mokřady, speciálně vrchovištní rašeliniště, jsou přirozeným přírodním bohatstvím Krušných hor. Po celém pásu pohoří najdeme rašelinišť nepočítaně, některá jsou však významná nejen v českém, ale i evropském měřítku. Od západu na východ jde především o rašeliniště Haar (v trojúhelníku mezi Přebuzí, Šindelovou a Rotavou), Perninské rašeliniště (mezi obcemi Pernink a Abertamy), Božídarské rašeliniště (v okolí Božídarského Špičáku), Novodomské rašeliniště (u obce Nový Dům, která leží mezi Horou Svatého Šebestiána a Kalkem) a Cínovecké rašeliniště (mezi Cínovcem a Moldavou).
Kde a jak ale taková rašeliniště vznikají? Pojďme si o tom říct pár slov. Jak už název napovídá, jedná se o místa vzniku takzvané rašeliny. A rašelina, to jsou vlastně organické zbytky rostlin, které se vinou toho, že rostou v chladných a neustále podmáčených lokalitách, nedokáží po svém odumření dostatečně rozkládat. Jejich nerozložené zbytky (rašelina) se ukládají na sebe a vytváří tak další a další vrstvy, čímž rašelina zvětšuje svoji mocnost. Dnes rozlišujeme tři druhy rašelinišť – vrchovištní, slatinná a přechodná. Pro Krušné hory jsou typická právě rašeliniště vrchovištní, která se vyznačují tím, že se vyskytují v oblastech s nižší teplotou.
Právě rašelina měla svůj historický význam při dobývání rud, kterým se ve své době živila valná část obyvatel Krušnohoří. Pro potřeby důlních děl a hutí bylo zapotřebí obrovské množství paliva, na což se využívalo především dřevo. Díky tomu jej byl brzy zoufalý nedostatek. A v té chvíli přichází na řadu rašelina, jako ideální alternativa! Byla totiž lehce dostupná, levná a mimořádně výhřevná. Těžila se takzvaným způsobem borkování. Rašelina se obnažila (byla stržena horní vrstva půdy a rostlin), rýčem se odkrajovaly jednotlivé cihly (takzvané borky) a ty se pak během léta sušily na dřevěných stojanech. Borkoviště, která po takové těžbě zůstala, nebyla odvodněna, ani jinak zásadně poničena. Díky tomu se na odtěžených místech rychle obnovovala původní vegetace.
To se změnilo ve chvíli, kdy se rašelina začala těžit jiným způsobem, takzvaně průmyslově. Rašelina byla odebírána po celých vrstvách, takzvaným frézováním. Zásek frézování byl ale hlubší než při ručním dobývání, vrstva rašeliny byla odebrána až na samé podloží, díky čemuž rašeliniště ztratila schopnost regenerace. Navíc se často také narušil vodní systém na rašeliništi, což vedlo k jeho kompletnímu odvodnění. Takto způsobené škody se často napravovaly až po mnoha letech.
Příkladem takové revitalizace je například Perninské rašeliniště. Místní rašeliniště se nachází v nadmořské výšce 863 až 902 metrů nad mořem a je staré přibližně 12 000 let. I ono se stalo obětí průmyslové těžby rašeliny – předtím, než těžba započala, byla zde mocnost rašeliny až 7 metrů. Severní část místního rašeliniště se průmyslové těžbě dokázala vyhnout, proto zde nalezneme mnohé rostlinné druhy z původní vegetace. Mezi ty tradiční patří například vřesy, suchopýry, borůvky, nebo brusinky. Jsou zde ale také vzácné druhy, například kyhanka sivolistá, klikva bahenní, nebo ostřice chudokvětá.
Na Perninském rašeliništi nalezneme samozřejmě i zástupce zvířecí říše. Žijí tu motýli (perleťovec severní, modrásek stříbroskvrnný, žluťásek borůvkový), obojživelníci (čolek horský, skokan hnědý, ropucha obecná), vidět můžeme i ptáky (skřivan lesní, bramborníček hnědý, tetřívek obecný). Pozor pak musíme dávat na zástupce plazů – zmiji obecnou, která se v Krušných horách hojně vyskytuje.
Perninské rašeliniště je zkrátka unikátním místem evropského významu. Rozhodně stojí za návštěvu, stejně jako další krušnohorská rašeliniště. A právě dvě nejznámější – Božídarské a Novodomské – navštívíme zase příště.