Dnes se ve svém putování po našem pohoří přesouvám na svahy Zadní Telnice – lyžařského areálu, který není ani největším, ani nejznámějším v Krušných horách, a přesto se do jejich historie nesmazatelně zapsal. Zadní Telnice se totiž stala prvním místem v celém tehdejším východním bloku, kde se začalo s umělým zasněžováním sjezdových tratí. Věc, kterou dnes považujeme za zcela běžnou, vzbudila ve své době nebývalou pozornost a byla považována za velkou senzaci.

Samotná historie zimních sportů v okolí Telnice spadá již do období před první světovou válkou. Díky výhodné poloze (dostatečná nadmořská výška a zároveň blízkost velkých měst) se okolí Telnice a blízkého Adolfova stalo vyhledávaným střediskem během celého roku. V létě zde převažoval turistický ruch, kterému velmi pomohl rozvoj turistického značení, vytýčení nových tras pro pěší, ale také hojně vznikající publikace (například teplický turista Josef Brechensbauer vydával mnohé publikace a stanovil také trasu Krušnohorské hřebenovky). V zimě se naopak čím dál populárnějšími stávají sporty jako běžecké a klasické lyžování, ale také třeba skok na lyžích. Vznikají sportovní lyžařské kluby a spolky, rozvíjí se infrastruktura.

Jednou z věcí, která k rozvoji turistického ruchu v oblasti pomohla zásadně, bylo zřízení pravidelné tramvajové linky, která vedla z centra Ústí nad Labem přímo do Telnice. Právě díky snadnému spojení se okolí Telnice stalo víkendovým a prázdninovým útočištěm doslova pro tisíce Ústečanů. Rozmach přibrzdila neklidná předválečná léta a definitivní ránu do vazu pak způsobila válka sama. Po ní odešla z pohraničí, Ústí nad Labem nevyjímaje, valná část obyvatelstva a vypadalo to, že na procházky v přírodě a holdování zimním sportům nebude zrovna nálada. Opak byl ale pravdou. Bylo obnoveno tramvajové spojení a přišel velký rozmach areálu. Lidé se potřebovali po práci také bavit. A tak na Telnici vznikaly nové sjezdovky, ubytovací kapacity, vleky s dostatečnou kapacitou i služby pro lačné turisty.

Do Telnice přijíždělo čím dál více lidí a mezi nimi také mnoho zajímavých osobností. A právě jedna z takových osobností stála za budoucím projektem umělého zasněžování. V roce 1965 se v Telnici objevuje profesor ČVUT Vladimír Chlumský, který má v té době za sebou výzkum a první pokusy s umělým zasněžováním. Jeho myšlenky zaujmou, slovo dá slovo a na stole je nabídka ke spolupráci! Členové místního lyžařského klubu sehnali v zahraničí sněhové dělo, které profesor Chlumský přizpůsobil místním podmínkám a podle prototypu nechal vyrobit dalších několik zařízení. To ale samozřejmě nestačilo. Aby se celá akce mohla uskutečnit, bylo toho potřeba mnohem více. Strojovna, nádrž na vodu, čerpadla, chladící zařízení… Mohlo by se to zdát neřešitelné, ale znáte ten moment, kdy se český člověk do něčeho zakousne. Zkrátka se sehnalo a postavilo vše, co bylo třeba.

Teď už nic nebránilo tomu, aby byl tento pokus, patřičně slavnostně, realizován. Den D nastal. Poslední přípravy, kontroly, ujištění, že je vše v pořádku. Umím si představit, jak museli být všichni zainteresovaní nervózní. Pár hodin předtím, než měl z děl vyletět první umělý sníh, si s místními pohrála příroda. Začalo sněžit! To sice pokusu drobně ubralo na aktivitě, ale rozhodně jej nezastavilo. Nakonec se vše podařilo nadmíru. Dobový tisk psal o zásadním průlomu v tuzemském lyžování a místní areál se nesmazatelně zapsal do historie. A i když se umělé zasněžování brzy začalo šířit do dalších areálů, prvenství Telnici už nikdo nikdy nevezme.

A dnešní Telnice? To je malebné prostředí Krušných hor, 7 lyžařských vleků, více než 6 km sjezdových tratí, ale i Krušnohorská magistrála protínající okolí běžkařskými, cyklistickými a pěšími trasami. Telnice je krásná a rozhodně stojí za návštěvu v jakémkoliv ročním období!

PS: V létě jsem zde našel zázemí během svého přeběhu Krušných hor. Pension Tereza, ve kterém hospodaří manželé Kušejovi, můžu vřele doporučit. Milí lidé, výborná kuchyně, tak by to mělo vypadat všude...