KRUŠNOHORSKÝ ROK 43 – TRAGICKÝ POŽÁR ÚSTAVU SOCIÁLNÍ PÉČE V MĚDĚNCI (1. LISTPADU 1984)

Ve stejném roce, kdy vypukl tragický pořád Ústavu sociální péče v Měděnci, obdržel československý spisovatel Jaroslav Seifert Nobelovu cenu za literaturu. Pan Seifert v jedné ze svých básní napsal:
„Když padala již únavou a večer spát nás odnášela, tou rukou drsnou od popela stlala nám měkce pod hlavou. V hořáku ještě přede plyn a nad pelestí přechází nám, podobaje se pavučinám, velikánský stín maminčin. Dnes už tak šťastně neusínám.“

Ani Eva Kováčová, jedna z chovankyň zmíněného ústavu, tu osudnou listopadovou noc pravděpodobně neusínala šťastně. Jestli vůbec kdy šťastně usínala. Byla to sice dívka problematická, delikventní, s výraznou sociální poruchou, přesto za zdi tohoto ústavu nepatřila. Místní vychovatelky si s ní dlouhodobě nevěděly rady, a tak se snažily zlomit její chování kombinací léků a tělesných trestů. Nic nepomáhalo. Naopak. Eva Kováčová byla čím dál vzpurnější a také zoufalejší. A když už nevěděla kudy kam, je nutno si uvědomit její absolutně nedostatečnou socializaci, vzala věci do vlastních rukou. A způsobila tak tragický požár, který si nakonec vyžádal oběti na životech.

Celá ta tragická událost je notoricky známa díky filmu Requiem pro panenku, který natočil režisér Filip Renč a ve kterém excelovala tehdy začínající herečka Anna Geislerová. U mnoha pamětníků oněch událostí, místních i přespolních, však film vzbudil spíše rozpaky, neboť se v jeho zpracování objevilo několik závažných nepřesností. Jemně řečeno film nevykresloval poměry v tehdejším ústavu zcela objektivně, stejně tak vykresloval hlavní hrdinku jinak, než jak si ji pamatují přímí účastníci. Buď jak buď, film rozhodně pomohl udržet tuto tragickou událost v paměti. A jak to tedy bylo doopravdy?

Budova, ve které byl ústav umístěn, sloužila původně jako továrna na nitě, ve které pracovalo okolo dvou set lidí. Po druhé světové válce zanikla, budova sloužila nejprve účelům Pohraniční stráže, poté byla využívána k nejrůznějším účelům a nakonec se zde usídlil již zmíněný ústav. Jako personál zde sloužily řádové sestry z řádu svatého Dominika, které zde dokonce bydlely. Tehdejší režim ale řádové sestry zrovna nemiloval, a tak byly v roce 1975 nahrazeny civilním personálem. V době, kdy v ústavu vypukl zmíněný požár, zde bylo trvale umístěno 75 chovanek, o které se staralo okolo dvaceti zaměstnanců. Osudnou noc však byly přítomny jen dvě noční vychovatelky.

Eva Kováčová založila požár v prvním patře budovy tak, že zapálila skříň s novinami. Právě v nižších patrech byly umístěny nepohyblivé chovanky, které byly zcela odkázány na pomoc sester. Byl to jeden z důvodů, proč byl požár chovankami a sloužící vychovatelkou zpozorován až ve chvíli, kdy již naplno zuřil. Možná, že by celá událost nemusela nabýt rozměrů děsivé tragédie, kdyby nenastala souhra nešťastných okolností v kombinaci s nedbalostí a dlouhodobým nedodržováním požárních předpisů.

Stará budova neměla prakticky žádnou protipožární ochranu, hasicí přístroje, které v ústavu byly, neuměly vychovatelky používat. Někdy se uvádí, že nebyly funkční, to však nebylo prokázáno. Další těžkou smůlou byl fakt, že v celé budově byly uzamčeny telefony. Ne kvůli chovankám, ale kvůli personálu. Bylo to tak proto, aby vychovatelky během noční služby nezneužívaly telefony k soukromým účelům. Pro pomoc tak musela jedna ze zaměstnankyň běžet do vsi. Odtamtud byli zburcováni hasiči z okolí. Jejich role v celém příběhu je také značně problematická. Na jednu stranu je třeba uznat fakt, že v době příjezdu už byl požár v takovém rozsahu, že boj s ním byl víceméně marný. Hasiči navíc neměli k zásahu potřebné vybavení. Ani to ale neomlouvá fakt, že nejvíce chovanek z budovy nakonec zachránil číšník ze sousední restaurace, který z hořící budovy vytáhl 15 dívek.

A Eva Kováčová, která požár založila? Její další životní osud byl nadmíru tragický. Byla jí beze vší pochybnost prokázána vina za celou událost. Byla odsouzena k pěti letům vězení, díky svému chování však za mřížemi strávila celkem devět roků. Po propuštění se Evy ujal kněz František Lízna, který jí v životě pomáhal, jak mohl, přesto byly i jeho pokusy marné. Eva Kováčová se stále pohybovala mezi vězením a psychiatrickými odděleními, v 90. letech prodělala operace vedoucí ke změně pohlaví. A už pod svým novým jménem, jako René Lízna, nakonec v červenci 2014 svůj život dobrovolně ukončila skokem pod vlak.

Na místě někdejší továrny a pozdějšího Ústavu sociální péče dnes žádnou budovu nenajdete. Jen zbytky plotu, zarostlou zahradu a malý pomníček, který připomíná, co se zde před 37 lety odehrálo.