KRUŠNOHORSKÝ ROK 42 - LÁGR SVORNOST V JÁCHYMOVĚ BYL UZAVŘEN 29. 10. 1954

Den po výročí vzniku samostatného Československa si připomínáme událost, která příliš v povědomí lidí není, přestože by si to rozhodně zasloužila. Právě v tento den, v roce 1954, byl uzavřen pracovní tábor SVORNOST v Jáchymově. Místo, kde tehdejší režim krutě a bestiálně mučil, týral a nechával umírat vlastní krajany. Často jen za politické názory, občanské postoje, nebo svou víru.

Po uzavření byl tábor srovnán se zemí, aby se hrůzy, které se tam děly nedochovaly dalším generacím. Ony se však dochovaly. Ústním a písemným svědectvím pamětníků, ale i prací historiků, badatelů a mnoha dobrovolníků. A teď je na nás, abychom ta svědectví nesli dál a připomínali je tak často, jak jen to jde. Protože my Češi jsme byli na obou stranách ostnatého drátu tábora SVORNOST. A takoví, kteří celou tu krutost vymysleli a realizovali, jsou pořád mezi námi. Pojďme si tedy smutnou historii pracovních táborů na Jáchymovsku krátce připomenout.

Tábor Svornost vznikl po druhé světové válce jako tábor řízený sovětskou armádou a původně byl určen pro německé zajatce, kteří čekali na odsun do Německa, či odvlečení do zajateckých táborů přímo v Sovětském svazu. Zajatci tohoto tábora byli od počátku přiděleni na mimořádně namáhavou práci při těžbě uranové rudy. Ta odtud mizela stejným směrem jako oni zajatci, tedy na východ. S tím, jak počet Němců v táboře klesal, snižoval se jeho význam pro Sověty. Nakonec byl 3. prosince 1949 definitivně uzavřen a předán československým orgánům. V té době se již v naší zemi pevně usazoval režim podobný tomu sovětskému, který tak rád přejímal metody a způsoby svých sovětských učitelů. A tak se pokračování tábora, jen s jiným osazenstvem, přímo nabízelo.

V prázdných ubikacích tak byl zřízen tábor pro české vězně. Postupně sem byla soustředěna prazvláštní směs lidí. Kriminální živly toho nejhrubšího zrna zde pracovaly společně s kněžími, nebo politickými vězni. Těch sem bylo postupem času přiváděno více a více. Tábor Svornost, stejně jako další tábory v okolí (například Bratrství, Eliáš, Nikolaj, Rovnost a další) se stal majetkem národního podniku Jáchymovské doly. Těžila se zde uranová ruda v těch nejhorších podmínkách. Krutosti, které zde probíhaly, se zcela vymykaly i poměrům totalitního komunistickému režimu. To, co v Jáchymově dokázal dělat člověk člověku, nelze dodnes zcela pochopit.

Vzhled tábora i metody uvnitř se příliš nelišily od toho, co se odehrávalo za války v táborech koncentračních. V ubikacích tábora Svornost se tísnilo více lidí, než pro kolik byly určeny. Kapacita 600 vězňů byla pravidelně přesahováno, v jeden moment se v táboře nacházelo i více jak 750 osob. Otřesné byly také podmínky hygienické. Vězni často trpěli v zimě a o hladu, byli nuceni pracovat v nelidských podmínkách a snášet týrání ze strany dozorců. Běžné bylo bití a šikana, sadističtí dozorci ale rádi vymýšleli nejrůznější další způsoby psychického i fyzického trýznění.

Běžné bylo stání v pozoru na mrazu či dešti, noční buzení a nástupy před ubikace. Asi nejhorším trestem pak byl pobyt v takzvané korekci, což bylo vlastně vězení ve vězení. V táboře Svornost byla korekcí malá podzemní místnost bez oken, kde byl vězeň klidně i několik dní bez jídla a vody. Dokladovány jsou i případy, kdy byl za vězněm do korekce puštěn rozzuřený pes, před kterým nebylo úniku.

V padesátých letech byly jednotlivé tábory postupně uzavírány. Právě 29. října roku 1954 byl uzavřen také pracovní tábor Svornost. Režim si byl dobře vědom toho, jaké bezpráví ve svých trestaneckých táborech páchal, a tak se snažil zahladit veškeré důkazy tím, že pozůstatky táborů systematicky likvidoval. Podobnost s chováním nacistů na konci války je v tomto ohledu až děsivá.

Dnes připomíná celý komplex táborů v okolí naučná stezka Jáchymovské peklo, otevřená v roce 2001. Dvanáct zastavení vás provede od kostela v centru města, přes důl Svornost, po takzvaných Mauthausenských schodech až ke zmiňovanému táboru Svornost. A pak dál k táboru Nikolaj, dolu Eduard, táboru Eliáš a Rovnost, až ke kapli Panny Marie Altöttinské, kde stezka končí. Pokaždé, když Jáchymovské peklo procházím, svírá mě úzkost, chvílemi až fyzická nevolnost.

Nikdy nesmíme zapomenout!