KRUŠNOHORSKÝ ROK 40 – LOUČNÁ POD KLÍNOVCEM, MĚSTO S MNOHA NEJ… 

Psaní dalšího Krušnohorského roku mne tentokrát zavedlo do Loučné pod Klínovcem, města, které se může pyšnit několika primáty. Loučná je nejzápadnějším a také nejmenším městem Ústeckého kraje, zároveň se jedná také o druhé nejmenší město v České republice. Jak pozorní čtenáři vědí, místo první taktéž zůstává v Krušných horách, nejmenším městem naší vlasti je Přebuz, ležící v západní části stejného pohoří. Ale zpět do údolí pod Klínovcem. Loučná pod Klínovcem získala zpět statut města přesně 10. října roku 2006.

Občas se v rámci psaní svých příběhů vydávám na cesty po svých, přesněji do místa určení běžím. Udělal jsem to tak i tentokrát, nedbaje na to, že je polovina října. Počasí bylo, že by člověk psa nevyhnal. Zima, hustá mlha, drobné mrholení. Jsem asi zvláštní, ale právě na podzim mám Krušné hory nejraději. Mojí první zastávkou v Loučné se stal místní hřbitov, ležící na kopci nad městem. Než jsem se k němu dostal, minul jsem kontroverze budící resort, který nedaleko Loučné vzniká, po pravé straně na mě z mlhy vykukovala obec Háj, patřící pod Loučnou. Mimochodem, nedaleko Háje leží přírodně ceněná horská louka a populární Králův mlýn, místo s neskutečným geniem loci.

Ale zpátky na hřbitov. Ten je malý, hezky upravený a malebný. Mezi hroby najdete jeden nenápadný, skoro by se chtělo říci zašlý náhrobek. Odpočívá zde Gustav Zindel, asi nejvýznamnější malíř Krušnohoří, který v Loučné pod Klínovcem trávil poslední léta svého života. Gustav Zindel je natolik významnou osobností, že si zaslouží samostatný článek. Mohu slíbit, že se jej dočkáte ještě do konce tohoto roku. Nechme tedy pana Zindela v pokoji odpočívat a vydejme se konečně do městečka. Ze hřbitova se můžeme vydat buď stejnou cestou, která nás dovedla sem, tedy po silnici, nebo po stezce pro pěší, která nás do Loučné dovede přímým sestupem z prudkého kopce. Volím druhou možnost.

Cestou z kopce se přede mnou, když to zrovna mlha dovolí, jako na dlani objevuje jak Loučná pod Klínovcem, tak sousední Oberwiesenthal, ležící hned za říčkou Polavou, která zde tvoří přirozenou hranici mezi Českou republikou a Německem. A přidávám další perličku. Do roku 2003 se město, do kterého právě vcházím, jmenovalo jen Loučná. Pak zde proběhlo referendum, kde si místní občané (v současné době jich zde je trvale hlášeno lehce přes 100) odsouhlasili přídomek „pod Klínovcem.“ Od 1. ledna 2004 má město současný název – Loučná pod Klínovcem.

Konečně stojíme v centru, před místním obecním úřadem. Nedaleko je malá vietnamská tržnice, takový folklor krušnohorských pohraničních měst. Padá na mě trocha nostalgie, před mnoha lety jsem se asi třikrát zúčastnil místního populárního volejbalového turnaje HORALKA CUP. Nevím, zda turnaj ještě existuje, ale volejbalové hřiště je tady pořád. Pamatuji si, že kdo zasmečoval do autu, musel jít často lovit balon do řeky Polavy. A komu to uletělo trochu víc, ten měl míč až v Německu. Ale zpátky do reality.

Kousek od zmíněného hřiště je hraniční přechod pro pěší. Jdete po ulici, na chvíli se zamyslíte a už jste v Německu. Vlastně se nic nestane, protože hranice mezi oběma státy už je dnes, díky Bohu, spíše symbolická. A když už tam jste, prohlédněte si kouzelné městečko Oberwiesenthal, které má statut klimatických lázní. Já se vracím zpátky do Loučné, procházím kolem historické barokní fary, dnes přestavěné na restauraci. V centru města narážím na krásný parčík, kde se lze posadit a chvíli odpočinout. A až naberete síly, doporučuji vám naučnou stezku, která vás zavede mimo jiné do galerie Gustava Zindela, na vrchol hory Meluzíny, nebo k historickému objektu bývalé vápenky.

Až se pak příjemně unaveni po 18 kilometrů dlouhé procházce vrátíte do Loučné, navštivte ještě Infocentrum, sídlící na místním úřadě, kde se dozvíte leccos o historii města. Já už se ale pro dnešek loučím, mlha se pomalu zvedá a mě čeká ještě dlouhá cesta domů. Tak zase příště…