Dnešní téma je beze vší pochybnost jedním z nejkontroverznějších, jaké jsem dosud v rámci tohoto pravidelného seriálu článků z historie Krušných hor nabídl. Navíc na první pohled nemusí být zřejmé, jakou má právě skupina bratří Mašínů souvislost s naším pohořím. Věřte, že vcelku velkou. Právě přes Krušné hory se totiž Mašínové a jejich nejbližší spolupracovníci rozhodli v říjnu roku 1953 z Československa utéci. Stalo se tak nedaleko Hory Svaté Kateřiny. Pojďme si ale celý příběh této odbojové skupiny převyprávět od začátku.

Zásadní vliv na budoucí život bratří Mašínu měl bezpochyby jejich otec, Josef Mašín, hrdina protinacistického odboje a jeden ze tří legendárních mužů patřících do skupiny Obrana národa, kteří byli nazýváni Tři králové. Josef Mašín byl nezpochybnitelný hrdina národa, statečný muž, jenž nakonec našel smrt na střelnici v Kobylisích. Oba jeho synové za války projevovali nesmírnou odvahu a snažili se kráčet ve šlépějích svého otce. V roce 1945 byli také jako váleční hrdinové oceněni medailí „Za chrabrost.“ Kromě lásky k vlasti a víry v Československou republiku zdědili po otci také nenávist k diktaturám všeho druhu a odpor ke komunistům. Události roku 1948 proto byly ranou jejich nadějím na život v demokratické vlasti. Když pak byli 24. května 1949 nečekaně popraveni tři studenti právnické fakulty, a taktéž osobnosti protifašistického odboje, pochopili bratři Mašínové, že pro ně začíná další boj.

Ctirad a Josef Mašínové vytvořili aktivní odbojovou skupinu, do které kromě nich patřili také Milan Paumer, Václav Švéda a Zbyněk Janata. Cílem skupiny bylo provádět odbojovou činnost proti komunistickému režimu, sabotovat hospodářskou činnost státu, vytvářet aktivní odpor proti státním orgánům a orgánům policejní a vojenské moci. Od počátku byla skupina rozhodnuta používat při své činnosti veškeré prostředky. Bratři Mašínové se rozhodli bojovat proti komunistickému režimu stejně nekompromisně, jako bojoval jejich otec proti nacistům.

První větší akcí skupiny bylo přepadení služebny SNB v Chlumci nad Cidlinou, které provedla v září 1951. Při této akci byl zastřelen příslušník SNB Ctirad Kašík. O dva týdny později se tři členové skupiny (Ctirad Mašín, Paumer a Janata) rozhodli opatřit zbraně přepadením další stanice SNB, tentokrát v Čelákovicích. Příslušník SNB Jaroslav Honzátko měl ten den službu za kamaráda, ocitl se tak na místě de facto omylem. Byl omámen chloroformem a svázán. Poté, co se odbojáři zmocnili zbraní ze skladu, stala se událost, která je v celé činnosti skupiny asi tou nejkontroverznější. Svázaného a omámeného Honzátka podřízl Ctirad Mašín nožem. Honzátko tak neměl šanci na přežití.

Smyčka kolem celé skupiny se s každou další provedenou akcí utahovala, a tak přibližně v té době padlo rozhodnutí odejít na Západ. Nemělo tomu tak být na trvalo. Mašínové plánovali podstoupit na Západě výcvik, získat prostředky a poté se vrátit do Československa provádět další odbojovou činnost. Skupina navázala kontakt se zahraničními agenty. Jeden z nich byl však prozrazen a zatčen. Vyzradil pak mnoho jmen, mezi nimi Ctirada Mašína. Ten byl posléze zatčen a uvězněn v Jáchymově. Tady tedy přichází další krušnohorská stopa v osudech bratří Mašínů. Zatčením Ctirada tak pro jeho bratra a zbytek skupiny padla možnost odejít ze země. Pokračovali místo toho ve své diverzní činnosti. Během následujících let například přepadli ve Žlebech na Kutnohorsku vůz vezoucí výplaty. I při této akci zůstala nevinná oběť na životě – účetní Josef Rošický.

V roce 1953, po nástupu prezidenta Zápotockého do úřadu, byl v rámci amnestie propuštěn Ctirad Mašín a celá skupina se vrátila k plánům útěku na Západ. Cílem měl být Západní Berlín. Již v září 1953 bylo vše připraveno, a tak se skupina na začátku října vydala na cestu. Zde narážíme na druhou krušnohorskou stopu. Mašínové totiž hranici Československa překročili bez povšimnutí státních orgánů v noci na čtvrtého října nedaleko obce Hora Svaté Kateřiny. Že jsou na území NDR, uvěřili až v okamžiku, kdy zaslechli zpěv německých písní v jedné z vesnic. Další osud skupiny byl rozdílný. Zatímco bratři Mašínové a Milan Paumer se na Západ dostali a dosáhli svého cíle, Zbyněk Janata a Václav Švéda byli dopadeni a deportováni zpět do Československa, kde byli nakonec popraveni.

Závěrem se ještě jednou vraťme do Hory Svaté Kateřiny. V roce 2005 zorganizovala skupina historiků pochod, který měl kopírovat cestu Mašínů a Paumera z Hory Svaté Kateřiny do Berlína. Milan Paumer při této příležitosti do obce osobně přijel a v restauraci U vleku převyprávěl tu dávnou historii. Dejme mu tedy na závěr slovo a připomeňme si, jak na přechod hranice nedaleko obce zavzpomínal:

"Tady nic nebylo. Jen tma jak v pytli. My neměli nic než kompas a ten jsme ztratili. Šli jsme podle hvězd. Když jsme uviděli světla domů a slyšeli zpěv v němčině, teprve jsme najisto věděli, že už jsme v Německu. Mě nikdy nenapadlo, že se do Hory Svaté Kateřiny ještě vrátím. Když mi kluci volali, že chtějí naši cestu projít, tak mě to nadchlo a Pepka s Radkem Mašínovi taky. Když tady stojím, zas to ve mně je. Už bych tu sice nechtěl stát s bouchačkou, ale kdyby bylo třeba, udělal bych to znovu.“

PS: Jak jsem předesílal, jsem si vědom, že dnešní téma je i v dnešní době stále kontroverzní. Za kultivovanou a slušnou diskuzi tedy děkuji předem.

(citace použita z www.idnes.cz)