Většina informací o huti v Šindelové, dostupná z veřejných zdrojů, se omezuje na konstatování, že se jedná o dřevouhelnou vysokou pec, která je od roku 1963 chráněna jako kulturní památka České republiky. Když toto čtu, otevírá se mně pomyslná kudla v kapse a přemýšlím, jak je možné, že objekt, přes padesát let kulturně chráněn, musí nakonec pro budoucí generace zachraňovat parta dobrovolníků a nadšenců, zatímco stát pouze mlčky přihlíží zkáze. Každopádně právě díky této partě obětavých lidí, kterou si ještě představíme, můžeme o huti v Šindelové stále mluvit v přítomném čase. A to je moc dobře!

Tak jako téměř vše v našich horách, i historie huti v Šindelové souvisí s těžbou nerostných surovin v okolí a jejich následným zpracováním. Vždy to zkrátka byl hornický a průmyslový kraj. První zmínky o železářských hamrech v okolí Šindelové pocházejí již ze 14. století, zásadní rozmach železářské výroby v Šindelové je však spojen s příchodem Nosticů na zdejší panství, který se datuje do roku 1627. Nosticové byli vzdělaní, podnikaví a odvážní. Na rozvoji regionu, železářství nevyjímaje, měli lví podíl.

Srdcem huti v Šindelové byla vysoká dřevouhelná pec. Technologie tavby železa pomocí dřevěného uhlí je zde doložena nejméně od roku 1757, současná stavba pak pochází z roku 1818. Součástí huti nebyla jen vysoká pec, ale také 6 tyčových hamrů, 3 plech hamry, cínovna plechu, dům hutního mistra s kanceláří, sklad železa, kovářská a klempířská dílna, později slévárna a modelárna. Zkrátka pořádný průmyslový podnik! Architektonický ráz, tak jak jej můžeme vidět dnes, získal celý objekt přestavbami v letech 1858 – 1859. V té době už pomalu nastával soumrak technologie dřevouhelného hutnění, které bylo vytlačováno efektivnější metodou koksového hutnění. V roce 1876 je již dřevouhelná pec prokazatelně vyhaslá. V provozu poté zůstává válcovna plechu, pocínovna, slévárna a dílny. Pokud si myslíte, že to znamenalo ústup ze slávy, vyvedu vás z omylu. V té době zde pořád ještě pracovalo více jak 500 zaměstnanců!

Úpadek zdejší huti přišel až s hospodářskými krizemi 30. let, které postupně vedly až k uzavření všech provozů. Práce byly obnoveny v letech 1939 až 1945, kdy se zde horečně vyrábělo pro válečné účely. Když válka skončila, nebylo už huti potřeba, navíc odsud odcházela většina původního obyvatelstva, a tak byla výroba definitivně ukončena a pro jistotu bylo demontováno i výrobní zařízení. Areál huti přešel pod Státní statky, závod Dolní Nivy, které zde zřídily seník a skladiště. Tak si to jen představte. Na jednu stranu je objekt vyhlášen kulturní památkou, na straně druhé je tolerováno chátrání a plundrování. Část objektu se postupně zřítila, velká část areálu byla srovnána se zemí! Je to pořád ta stejná písnička a přijde mi, že se tento postup v příspěvcích o technických památkách až příliš často nápadně opakuje.

Po revoluci měnil areál majitele, pořádný zájem o něj ale neměl nikdo. Ani soukromník, ani stát. Ten poté, prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, převedl objekt na Spolek pro zachování hutě v Šindelové. A karta se konečně začala obracet! Spolek, v jehož čele stojí Ing. Jiří Hrůza, se pustil do záchrany památky. V roce 2016 byla huť zajištěna proti dalšímu chátrání a byla dostavěna hlava pece. O rok později přišla na řadu rekonstrukce zdiva, byla přistavěna a zastřešena nástavba pece. Kontinuálně probíhaly práce na okolním terénu, byl zlikvidován nálet dřevin na stavbu, celé okolí dostalo nový kabát. Práce byly dokončeny v roce 2019 a dne 24. září 2019 byl areál slavnostně otevřen veřejnosti.

Zde skončím své dnešní vyprávění a dovolím si Vám doporučit osobní návštěvu huti. Provede vás, stejně jako mě, pan Rudolf Kovařík, na kterém je vidět, že hutí doslova žije. A pokud byste se chtěli o této památce dozvědět více, navštivte webové stránky spolku: www.hut-sindelova.cz