Psal se rok 1947, bylo dva roky po válce, město Ústí nad Labem se pomalu vzpamatovávalo z temných let minulých. Většina původních německých obyvatel již byla odsunuta a Ústí postupně osidlovali noví obyvatelé ze všech koutů republiky. Sám o tom něco vím, z vyprávění svých prarodičů, jejichž rodiče se do Ústí nad Labem po válce vrátili z vnitrozemí, koupili zde volný dům ve Skoroticích a už tady zůstali.

Lidé, kteří přicházeli, alespoň jejich valná část, zde pracovali, vychovávali své děti, učili se mít zdejší kraj za svůj vlastní a také si chtěli užívat, bavit se a radovat z obyčejných věcí. Jedním z míst, které se pro Ústečany rychle stalo oblíbenou destinací pro výlety a odpočinek, byla Telnice a její okolí. Byla zde krásná příroda, mnohé výletní restaurace a kavárny, vyhledávaný areál zimních sportů. Populární byla Telnice také díky snadnému dopravnímu spojení, vedla sem totiž tramvajová trať ze samotného Ústí.

Tramvajová doprava v Ústí nad Labem byla zahájena 1. července 1899. Rychle si získala své příznivce jak v řadách cestujících, tak městských potentátů. Nebylo divu, že se překotně rozrůstala, tratí přibývalo a tramvaj brzy jezdila i za samotné hranice města. V roce 1912 byla zavedena trať přes Bukov a Varvažov právě až do Telnice. Po válce byla traťová soustava v žalostném stavu a chvíli trvalo, než byla obnovena. I tak ale bylo vybavení zastaralé a vozový park dosti chatrný. A právě technický stav vozidla byl pravděpodobnou příčinou největší tramvajové nehody v dějinách Československa a Česka. Tento primát si zachovala až do dnešních dní.

Osudný den, 13. července 1947, byla neděle. Je třeba si uvědomit, že mluvíme o dobách, kdy byla sobota stále ještě pracovním dnem. Stávalo se tak, že právě o nedělích byla doprava na trati do Telnice mimořádně přetížená. Souprava, o které mluvíme, se vydala z Telnice na cestu do Ústí okolo 17. hodiny, tedy v čase, kdy se domů vracelo nejvíce lidí. Kapacita 88 pasažérů byla překročena téměř dvojnásobně, v soupravě se v době nehody tísnilo na 140 osob. Existují dobová svědectví těch, kteří se ve Varvažově marně snažili nastoupit, aby to nakonec vzdali a počkali si na další spoj. Zachránili si tím život.

I když spekulací se po nehodě objevilo mnoho, kolovala teze o sebevraždě řidiče, nebo o sabotáži sudetských Němců, skutečnou příčinou nehody byl pravděpodobně technický stav vozidla. Brzdový systém soupravy nevydržel nápor přeplněného vozu a selhal. Souprava se rozjela až 70 kilometrovou rychlostí, byť se řidič snažil do poslední chvíle brzdit, dokonce i s použitím písku. Mezi cestujícími s rostoucí rychlostí stoupala panika, dva z nich dokonce vyskočili z tramvaje již za jízdy.

Na Bukově se tramvaj v zatáčce naklonila na dvě kola a po dopadu zpět definitivně vykolejila. Vlečný vůz se vymrštil a narazil do sloupu elektrického vedení, vagon s pasažéry narazil do další tramvaje, stojící na vedlejší koleji. Na místě byla obrovská panika, všude byla spousta raněných a bohužel i mrtvých. Konečná bilance této nehody se vyšplhala na 32 mrtvých a desítky zraněných.

Pohřeb obětí nehody se konal dne 18. července na Mírovém náměstí v centru města. Stala se z něj doslova celonárodní tryzna. Pohřbu se na místě účastnilo na 30 000 lidí, další pak poslouchali přenos celostátního rozhlasu. Čest mrtvým vzdal svou osobní účastí i tehdejší ministr vnitra Václav Nosek. Dnes nalezneme nedaleko místa nehody pomník, odkazující na tuto strašlivou tragédii. Tramvajová linka z Ústí do Telnice již dávno neexistuje, zanikla roku 1955.