Nebyl to ještě ani rok od chvíle, kdy padlo v Sarajevu sedm kulí (28. června 1914), které zabily arcivévodu Ferdinanda a svět se zřítil do světové války, když do Jindřichovic dorazili první ruští zajatci a začali zde stavět obrovský zajatecký tábor. Právě tento tábor si dnes připomeneme.

Prvních zajatců, kteří sem do Krušných hor přišli právě 17. června 1915, bylo jen několik desítek. Ihned se pustili do stavby tábora, který měl sloužit jim i dalším příchozím jako pracovní lágr a vězení. Velmi brzy bylo na planině nedaleko Jindřichovic vybudováno takřka další město, které mělo mnohonásobně více obyvatel, než samotné Jindřichovice.

Celý komplex tábora byl obehnán ostnatým drátem, jenž byl napuštěn elektrickým proudem. Samozřejmostí bylo důkladné osvětlení obvodu tábora, doplněné strážními věžemi a vojáky se zbraněmi. Na první pohled bylo patrné, že ti, kdo jsou za drátem, nemají možnost volby a svobodného rozhodování o svém životě. Jindřichovický tábor byl po své dostavbě do značné míry soběstačný. Měl vlastní kuchyni, lékárnu, prádelnu, pekárnu, či nemocnici. O úrovni tamní péče si ale můžeme myslet své. Šlo jen o to, aby zajatci přežili a byli schopni pracovat.

A protože pracovní síla byla pro potřeby válečné mašinerie nezbytná, počet obyvatel tábora neustále rostl. Velmi brzy po dokončení stavby zde bylo na 28 000 vězňů!! Odhady historiků hovoří o tom, že místním maximem bylo 36 000 obyvatel tábora. Že si to neumíte představit? Já také ne. Mezi zajatci bylo mnoho národností, především však Rusové, Srbové, Černohorci a Italové.

Hlavní náplní života vězňů, jak již bylo řečeno, byla práce. Ať už uvnitř tábora, nebo vně. V táboře bylo třeba zajistit jeho vlastní chod, podílet se na jeho opravách a udržování, někteří vězni pracovali v jeho jednotlivých zařízeních, například v nemocnici, nebo pekárně, dokonce se zde pokoušeli o drobné zemědělství. Většina zajatců ale na práci odcházela mimo tábor. Mnoho z nich mířilo každý den do rotavských železáren, které překotně produkovaly válečný materiál, docházelo se ale i do dalších podniků v okolí. Zajatci tábora dojížděli dokonce až do Sokolova, kde se podíleli na stavbě tamních chemických závodů.

Jak válka postupovala a situace Rakouska – Uherska a jeho spojenců se stával stále neudržitelnější, přicházela i do tábora obrovská bída, hlad a nedostatek potravin. Vězni byli podvyživení, nedostávalo se jim léků, v zimě zde museli žít v šílených podmínkách. Tábor stál přeci jen v horách. Od roku 1916 byla situace doslova katastrofální, o rok později zde navíc vypukla epidemie tyfu a denně zde v té době umíralo až 40 zajatců. Smutným koloritem běžného života v táboře tak byly neustálé průvody na místní lesní hřbitov, který zde byl zřízen. Uvádí se, že celkově v táboře do konce války zemřelo 3855 lidí. Po jejím skončení pak byli ostatní přeživší vězni, často ve zbídačeném stavu, propuštěni a navráceni do svých zemí. Tábor pak byl rozebrán a skončila tím jeho ponurá historie.

Dnes nalezneme v bezprostředním okolí Jindřichovic dvě pietní místa, kde můžeme vzpomenout na všechny, kteří táborem prošli. Nad Jindřichovicemi stojí mauzoleum. Vzniklo podle projektu architekta Vladimira Alexandroviče Brandta a od roku 1926 do něj bylo přesunuto několik tisíc těl jihoslovanských vojáků, padlých v 1. světové válce. Jindřichovické mauzoleum je tak největším pohřebištěm obětí 1. světové války na území České republiky.

Na druhou stranu od obce, nedaleko čedičového lomu, pak naleznete lesní hřbitov zajateckého tábora. Nevím, jestli se o místě s tak ponurou historií dá říct, že je krásné. Tak alespoň konstatuji, že dnešní podoba hřbitova (v roce 2017 byl Karlovarským krajem velmi vkusně opraven) je důstojným místem posledního odpočinku těch nebohých lidí, kteří zde ztratili to nejcennější – vlastní život.