Dnešní vyprávění bude o člověku, který se již za svého života stal známým po celém Krušnohoří a jehož písně šly od úst k ústům tak dlouho, až zlidověly. Jsou lidé, na které se postupem času zapomene, v tomto případě to ale neplatí. Jestli byl Anton Günther za svého života populární, dnes jej můžeme označit za legendu Krušných hor.

Na Božím Daru, kde se Anton Günther narodil, stojí jeho rodný dům, doplněný o informační tabuli odkazující na bardův život, nalezneme zde i pomník (stojí na náměstí) a na místním hřbitově mistrův udržovaný hrob. Božídarští jsou na svého rodáka pyšní, ale jeho jméno nezní pouze tady. Západní Krušnohoří, jak na naší, tak na Saské straně, protíná mezi turisty stále oblíbenější cesta Antona Günthera. V Krušných horách můžete také narazit na různé hospody, pensiony, nebo chaty po něm pojmenované. Pojďme se tedy podívat na jeho život.

Anton Günther se narodil 5. června 1876 do chudé rodiny, která se neustále rozrůstala o další děti, které zde na horách nebylo snadné uživit. Antonův otec si tak, jako mnozí další, vydělával hraním a muzicírováním. Malý Anton jej na těchto cestách často doprovázel, a tak nebylo překvapením, že začal k muzice tíhnout také. K tomu, aby se naučil hrát a zpívat, nepotřeboval ani hudební vzdělání, ani noty. Stačil mu bystrý sluch a hudební talent, který nepochybně zdědil právě po otci. Brzy tak Güntherové začali vyhrávat ve dvou.

Hudební talent nebyl jediný, který se u mladého Antona projevoval, byl celkově umělecky založený. A tak mu rodiče ke vzdělání vybrali obor litografie, který mu měl zajistit snazší život, než na jaký byli zvyklí oni. Anton poprvé opustil rodný kraj a odešel studovat do Buchholze. Poté, co školu absolvoval, nastoupil do svého prvního zaměstnání – v Praze. Celou tu dobu provázel stesk po domově, po rodném městečku, po přírodě, ve které Anton Günther vyrostl. Dnes to možná mnozí nedokáží pochopit, ale Anton Günther byl na Krušné hory doopravdy silně fixovaný.

Úlevu v jeho pražském přebývání mu částečně přineslo setkání s krajany z Božího Daru, kterých v největším městě Čech žilo mnoho. Tito lidé, spříznění svým původem, se týden co týden pravidelně scházeli, aby vzpomínali na rodnou hroudu. A právě zde Anton Günther složil svou první píseň o domovu. Jeho krajané z ní byli nadšení, musel ji neustále opakovat a dokola hrát, když ho napadlo něco, co mu změnilo život.

Spojil své zaměstnání litografa se svým koníčkem - milovanou hudbou. Písničku s notami, textem a obrázkem domova vyryl a vytiskl. Mělo to nebývalý úspěch, a tak vznikly populární písňové pohlednice, které rozšířily tvorbu Antona Günthera mezi široké masy lidí. To už se blížila doba návratu domů.

V roce 1901 zemřel Antonův otec a on se tak vrátil do rodného domu, převzít povinnosti hlavy rodiny. Jeho písňové pohlednice se staly vítaným přilepšením do rodinného rozpočtu. Güntherův projev a nadání zase způsobily, že byl všude zván, na každé důležité akci jej chtěli slyšet naživo. Stal se nesmírně populárním.

V roce 1908 se oženil a kromě vlastních sourozenců musel zaopatřit i mladou rodinu, která se mu utěšeně rozrůstala. Do karet mu hrál rozvoj turistického ruchu v rodných horách. Pořád bylo kde zpívat, kde vystupovat, komu prodávat své pohlednice s písněmi. Byla to léta šťastná a zdálo se, že dobré časy už nikdy neskončí. Lidé jsou ale jen pěšáky na šachovnici dějin a Anton Günther nebyl výjimkou. Začala první světová válka, Günther narukoval na srbskou frontu a znovu tak opustil rodný kraj …

(Zbytek příběhu Antona Günthera vyjde samostatně při příležitosti výročí jeho úmrtí)