V sobotu slaví Česká republika jeden ze svých státních svátků. Den vítězství. Již druhý rok po sobě nás namísto veřejných oslav čeká jen tichá, decentní vzpomínka. Možná je to tak dobře, neboť i tento svátek se v poslední době stává rozbuškou nejrůznějších debat a zbytečných pří. Sporem z nejčastějších je ten o to, kdo nás skutečně osvobodil? Byli to Američané? Rudá armáda? Nebo obě strany, ruku v ruce?
Zvláště na Karlovarsku, kudy procházela demarkační linie, stanovená dohodou vítězných mocností, bylo zvykem, že ani samotné armády jednotlivých stran nevěděly, kde se zastavit a kam mohou vejít jako hrdinové. Například Chodov u Karlových Varů, který ležel na již zmíněné demarkační linii, osvobodila 7. května armáda americká, ale především v prvních dnech po osvobození se zde pohybovalo i značné množství sovětských vojáků. Zkrátka zmatek.
Aby toho nebylo málo, v celém prostoru Krušných hor, od východu směrem k demarkační linii na západě, se pohybovalo obrovské množství uprchlíků, německého civilního obyvatelstva, i vojáků wehrmachtu. Ti všichni chtěli dosáhnout amerického sektoru a vyhnout se tak zajetí Rudou armádou. A nešlo jen o obyčejné lidi. Podobné úmysly měli i mnozí nacističtí prominenti. Nejznámějším takovým byl Karl Hermann Frank, který 9. května uprchl z Prahy a byl dopadem v Rokycanech.
Jak do sudetských oblastí přicházely armády osvoboditelů, doprovázeny navracejícím se českým obyvatelstvem, dělo se to, co se odehrává v každé revoluční době. Bouraly se pomníky, strhávaly sochy, narychlo se přejmenovávaly názvy ulic a náměstí. Vše německé muselo co nejrychleji pryč. Bylo to stejné jako v letech 1938 a 1939, kdy pro změnu mizelo vše české, za hlasitého jásotu obyvatelstva, vítajícího vojáky Hitlerovy nesmrtelné říše. Doby se mění, ale kulisy zůstávají stále stejné. Ať už lidé mluví jakýmkoliv jazykem.
Právě při pohledu na toto bourání symbolů jsem si uvědomil, jak se historie neustále opakuje a jak se vpisuje do těch němých, kamenných ulic a náměstí, právě podle toho, kdo zrovna vládne. Někdy je to až k pousmání. V Chomutově byla dne 9. května stržena z jednoho místního náměstí cedule s názvem Konrad Henlein Platz. Samozřejmě, v té době zcela logicky a správně. Nebylo to ale poprvé, ani naposledy, kdy bylo toto malé náměstí přejmenováno. Z jeho historických názvů lze krásně dovodit, jaká zrovna byla doba a společenská atmosféra.
Od roku 1916 do roku 1922 se náměstí jmenovalo po Augustu von Mackensenovi, německém maršálovi, hrdinovi první světové války. Ve městě, kde drtivou většinu tvořilo německy mluvící obyvatelstvo nic divného. Maršál v názvu náměstí dokonce o čtyři roky přežil konec války, ve které on sám stál na straně poražených. To je docela kuriózní.
V té době už to ale bylo přeci jen nevhodné, a tak bylo náměstí pojmenováno Siemensplatz. Werner von Siemens byl sice také Němec, ale nikoliv válečný štváč, ale poctivý a uznávaný vynálezce. Kompromisní kandidát jak pro Čechy, tak pro Němce, řeklo by se dnešním jazykem. V názvu náměstí vydržel do roku 1934.
To už byla doba, kdy národnostní spory přerůstaly únosnou mez. Úřady potřebovaly dát najevo, čí je republika, a tak se objevil Masarykplatz. Československý prezident, ale německý název náměstí. Trochu paskvil, ale poplatný době. Tatíček se nám ale na ceduli dlouho neohřál. V říjnu 1938 byla odstraněna jeho socha a náměstí přejmenováno na již zmíněný Konrad Henlein Platz. Vydržel do konce války.
Po osvobození bylo třeba rychle najít dalšího vhodného kandidáta. Nejlépe významného Čecha, kterého zná celý svět. Úkol byl rychle splněn a náměstí se až do roku 1949 jmenovalo Dvořákovo, po legendárním hudebním skladateli.
V roce 1949, komunisté již seděli pevně na svých pozicích, přestal být Antonín Dvořák jaksi dostatečně revoluční (navíc se svou americkou minulostí), a tak musel uvolnit své místo. Na dlouhých 40 let jej vystřídal Klement Gottwald. První dělnický prezident byl odstraněn z názvu 22. 12. 1989. To se naše republika stále ještě oficiálně jmenovala socialistická, starým časům ale nenávratně odzvonilo a Gottwald zmizel na smetišti dějin.
A kdo jej vystřídal? Ano, kruh se uzavírá. Od 22. 12. 1989 do současnosti je náměstí opět Masarykovo. Stojí tu dokonce jeho socha, autorem je chomutovský akademický sochař Kamil Sopko.
Co říci závěrem? Na příkladu jednoho malého náměstí v Chomutově, městě pod Krušnými horami, lze vidět, jak pošetile a poplatně době se někdy my lidé dokážeme chovat. Nevím jak vy, ale já si 8. května s úctou vzpomenu na každého jednoho vojáka, který při osvobozování naší krajiny položil svůj život. Ať už měl na sobě tu, či onu uniformu.