Dnes se v putování po historických událostech přesuneme z horských hřebenů níže, do malebného města Kadaň, které leží na břehu řeky Ohře. Události ze 4. března 1919 podle mého názoru k historii Krušných hor neodmyslitelně patří. K tomu, co se na kadaňském náměstí událo, vedl sled událostí. Nic se v životě neděje jen tak a bez příčiny. Pojďme si o tom tedy povědět něco víc. 

Dnes je Kadaň malebné a poklidné město, s cenným historickým centrem, klášterním areálem, jež hostí mnohé kulturní akce, ale třeba také s nábřežím Maxipsa Fíka, koupalištěm, zimním stadionem, moderní sportovní halou a nemocnicí, která má v širokém okolí dobrou pověst. Které z jiných měst velikosti Kadaně to o sobě může říct? 

Ne vždy tu ale bylo veselo. Když v říjnu roku 1918 vznikla Československá republika, byl to splněný sen mnoha obyvatel nové země. Pravda je ale taková, že v Krušných horách a jejich podhůří se příliš neslavilo. Ba naopak. Území s převážně německy mluvícím obyvatelstvem se stalo součástí státního útvaru, kde se s ním počítalo jako s jazykovou, kulturní a společenskou menšinou. To zrovna nebylo to, co mnozí místní obyvatelé považovali za svůj splněný poválečný sen. A problém byl na světě. 

A tak zatímco v Praze se slavilo, někteří představitelé veřejného života v pohraničí spřádali plány na zvrácení nastalé situace. Nálada mezi lidmi tomu napomáhala. 12. listopadu 1918, den po abdikaci rakouského císaře Karla I., byla ve Vídni vyhlášena republika Německé Rakousko. Jednou z jejích provincií se se staly takzvané Německé Čechy – Deutschböhmen – s hlavním městem v Liberci. Argument, kterým zastánci tohoto nového útvaru mávali v ruce, bylo právo na poválečné sebeurčení národů, které Češi dostali a Němci žijící v takzvaných Sudetech se jej dovolávali také. 

Nová Československá vláda však žádné takové pokusy o nezávislost neuznávala a nehodlala tolerovat. Po vyhlášení státu měla starostí až nad hlavu a tak se tomuto problému nevěnovala bezprostředně. Jakmile se ale situace v zemi stabilizovala, rozhodla se zakročit a sjednat nápravu. Koncem listopadu poslala do vzbouřených oblastí armádu, která zde do konce roku obnovila pořádek. Sémě nevraživosti mezi oběma etniky tím bylo zasazeno. 

Poslední nadějí pro zastánce odtržení pohraničí od Československé republiky se tak staly nadcházející volby do nového rakouského parlamentu, kterých se německy mluvící obyvatelé chtěli zúčastnit a také jednání na mezinárodní úrovni – takzvaná Pařížská mírová konference. Účast ve volbách jim však byla zamítnuta a konference se taktéž nevyvíjela v jejich prospěch. Napětí stoupalo. Eskalovalo právě 4. března, kdy se nově zvolený rakouský parlament poprvé sešel na svém plenárním zasedání. Vedoucí představitelé Němců v pohraničí svolávali na tento den masové demonstrace. 

V samotné Kadani to vřelo již o den dříve. Na schůzku německého obyvatelstva, kterou do restaurace Střelnice (mimochodem Střelnice funguje dodnes) svolal německý sociálně demokratický spolek, se infiltroval jeden voják z kadaňské posádky. Než byl účastníky schůzky rozpoznán (zachránil si život útěkem), stačil vyslechnout vzrušenou debatu o plánované demonstraci a povšiml si také nesmírně bojovně naladěné atmosféry. I díky němu tak byli vojáci druhý den v pohotovosti. Přesto, nebo možná právě proto, se situace vymkla kontrole. 

Na náměstí se sešlo na dva tisíce demonstrantů. Čeští vojáci, kterých bylo pár desítek, od počátku čelili invektivám, především ze strany mladíků z řad Němců. Vše bylo v jakýchsi mezích, dokud do hry nevstoupil doslova stupidní boj o vlajky. Všimněme si, že rozbuškou k tragédiím podobného druhu bývá vždy hloupý nacionalismus a boj o symboly, za které mnoho lidí schovává své běsy a zlobu. 

Zkrátka, Němcům se nelíbila československá vlajka visící na radnici hned vedle německého praporu. A tak ji někdo z jejich lidí uvnitř budovy strhl. Velitel české posádky poslal na radnici dva ze svých mužů, praporčíka Zeithammela s vojínem Schubertem, aby ji vrátili na místo. To udělali, na revanš ale pro změnu sundali prapor německý. Když budovu opustili, nastala vřava, dav se na ně vrhl, aby se pomstil. Sled dalších událostí dole vykládají obě strany různě, buď jak buď, na náměstí padl výstřel (či výstřely). A v tom to přišlo. Lidské selhání, které vyústilo v obrovskou tragédii. 

Voják Josef Šťastný, který seděl v okně pošty za kulometem, ztratil nervy. Pravděpodobně neměl v úmyslu zabíjet, ale varovat dav pod sebou výstražnou dávkou ze svého samopalu. A právě proto, aby dávka byla pouze varovná, obrátil hlaveň k dlažbě náměstí a vystřílel zásobník do země. Střílel bez rozkazu svých nadřízených. Navíc si neuvědomil, i když jako voják měl, že se kulky od dlažebních kostech budou odrážet. To přesně se také stalo. Odražená salva vletěla do davu, nikoliv ale demonstrantů. Na zemi zůstalo ležet osmnáct mrtvých a desítky zraněných z řad přihlížejících, především žen a dětí. Dalších sedm lidí později zemřelo v nemocnici. 

Výsledná bilance byla katastrofální. Tou střelbou byly zmařeny lidské životy. Ale nejen ty. Nenávratně byla také zničena možnost dalšího klidného soužití obou etnik v tomto městě a přeneseně také v celém regionu. Selhání několika jedinců na obou stranách nenávratně poznamenalo atmosféru mezi lidmi. Myslím, že z celé události, dnes zvané jako kadaňský masakr, si můžeme vzít ponaučení i do dnešních dnů. Jsem rád, že dnes v Krušných horách pěstujeme především přátelství, namísto hloupých střetů o symboly. 

Čest památce obětí této události!