Čas běží neúprosně. A zvláště věci příjemné nám pocitově utíkají rychleji, než ty opačné. Sotva jsme rozbalili vánoční dárky a přivítali nový rok, už tu byli Tři králové. A po nich přišel, tak jako každý rok, čas masopustu. Ten prožívali naši předkové od Tří králů po Popeleční středu. 

A právě Popeleční středou, o které vám dnes budu vyprávět, končí čas všeobecného veselí a hojnosti. Pro věřící začíná čtyřicetidenní postní období, které sloužilo k očistě. Především k očistě duchovní a duševní. Jedná se o období rozjímání, odříkání a často také bilancování. Celé postní období je pak proloženo pěti postními nedělemi – Černou, Pražnou, Kýchavnou, Družebnou a Smrtnou. 

Samotná Popeleční středa je dnem pohyblivým, v letošním roce připadá na 17. února. A proč Popeleční? Za její název může nejznámější ze zvyků, dodržovaný do dnešních dní. Ženy si právě v tento den nechávaly od kněze dělat znamení kříže na čelo. Kříž dělal kněz popelem, proto popeleční. Popel pocházel ze spálených větviček vrby jívy, takzvaných kočiček. Nešlo však vzít jen tak ledajakou větvičku. Byly to právě ty, které byly požehnány na Květnou neděli roku předcházejícímu jejich spálení. 

Přijetí popelce bylo znamením kajícnosti. Člověk jeho přijetím přiznává před Bohem svůj hřích, vyjadřuje vůli své hříchy napravit a věří, že mu Bůh odpustí. Samotné udělení popelce doprovází kněz slovy „Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ Případně „Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš.“ 

Popeleční středa byla také přísně postní dnem, společně s Velkým pátkem tím nejpřísnějším. Nemáme-li tak ve středu možnost přijmout popelec, postěme se alespoň a připomeňme si tím pomíjivost života, i svou vlastní. Mysleme přitom na to, že oběť jednoho dne bez požitků a mamonu je nicotná oproti té, kterou musejí nést mnozí lidé po celém světě den co den.